Zážitky jako cíl života

Dnešní doba mi přijde jako neustálý hon za co nejlepšími zážitky. Je to ale opravdu to, o co máme v životě usilovat?

Každý den hned po probuzení, když ještě ležím v posteli, zapínám mobil a jdu zkontrolovat všechny své sociální sítě. Jakmile rozkliknu jen jednu z nich, už toho lituji, neboť vidím, kde všude moji kamarádi byli a co dělali, ale ani je nenapadlo mi napsat, abych šla s nimi. Během dne mi ale takových zpráv nebo upozornění  přijdou stovky, každých pět minut mi přicházejí zprávy a fotky z různých sociálních sítí, na kterých vidím, jak se všichni skvěle baví. Najednou začnu pociťovat samotu a přijde mi, že můj život je oproti tomu jejich strašně nudný a nezáživný. Někdy se potom už jen ze zoufalosti snažím sama něco zorganizovat, nebo lžu svým rodičům o tom, kde právě jsem, abych mohla aspoň na jednu akci, které se všichni účastní. 

Přitom dobře vím, že ne všechny akce, o kterých mi kamarádi píší, jsou vlastně tak skvělé, za jaké je vydávají . Každý si rád skutečnost přibarvuje a na sítích chce vypadat co nejzajímavěji. Někdy si říkám, že by se mi možná i lépe žilo bez neustálých informací o tom, co jiní lidé dělají a o co jakoby přicházím. Člověku to pak často brání v tom užít si přítomnou chvíli. Nutí ho to přemýšlet o tom, jestli by mu někde jinde nebo s někým jiným nebylo lépe.  Vím taky, že více neznamená vždycky lépe. Někdy i obyčejná procházka s kamarádkou po městě, kdy můžeme v klidu probrat všechny naše problémy je moc příjemně strávený čas, i když z takovéto akce nemůžu dát žádné zajímavé fotky na Instagram. Přesto to ale mělo velkou hodnotu pro mě a je otázka, jestli je potřeba všechno sdílet se spoustou dalších lidí.

Nechci prožít svůj život honěním co nejlepších zážitků a srovnáváním se s ostatními, ale je mi jasné, že to pro mě v dnešní době bude každodenní boj. Odolat tlaku okolí je těžké, i když člověk cítí, co má správně dělat.

Anežka Chudobová, 2.B

Je podzim

Větve stromů jsou holé

Holejší než kdy dřív

Nic není v pořádku

Lidé jakoby chodili pozpátku

A všude se rozlilo ticho

Ten telefon, kde ozval se hlas

Stále ho slyším

Znova a zas

Tmavý den se střídá s tmavším večerem

Kde jsi Ty, když já tu pořád jsem?

Rázem to bylo tolik změn

A lidé, co nosí tolik jmen

Píší svému jedinému

Já zase tam, kam nedohlédnu

Kdyby teď ticho mohlo mluvit

Mlčelo by

Tak jako já

Jako sluneční svit a měsíční záře

To budeme navždy

Protože naše tóny vždy ladily

I když jsem kolikrát byla moll a ty dur

Podzimní slzy stékají po tváři

Nevím co znamenají

Co vytváří

Listí se sype z těch větví tak holých

Zemina tuhne na polích

A žádní zasraní havrani nelítaj

Čas se zrychlil

Z padajícího podzimu

sype sníh bílou zimu

Ale ani tu nevidím 

Slyším ve své hlavě jen dechovku

Den co den

A vyhýbám se písním

Se slovem SBOHEM

My si ho totiž neřekneme

Ještě si totiž párkrát spolu zahrajeme

A sladíme se v dur a nebo moll

Nesnáším září

Tady se v mlze ptáci ztratili

Zůstala prázdná liščí nora

V mém srdci

Větvemi stromů - má duše, 

Propíchaná křičí 

tak suše 

v dírách pouze chlad

nepláče rozumí

- protože jsi s ní spjat 

Vítr srdce spaluje 

duše tiše zpívá

melodie zní 

tíživá a pomíjivá 

Duše i srdce

Spolu to zvládli

Jen žádnou nemájí sílu

Stejně zemřou pak spolu s listím

Jako všichni

bez rozdílu

Není dne co bych nemyslela

Na Tebe

Dne kdy bych se nezeptala

A proč?

Ztratila jsem svý jméno

V den

Kdy jsem ztratila Tebe

Dědo

Lucie Doležalová, 6.B