A ako sa toto povie po česky?

Když jsem poprvé slyšel, že nás navštíví slovenští studenti z Gymnázia F. V. Sasinka Skalica, trochu jsem se vyděsil, a to hned ze dvou rozumných důvodů. Za prvé z jazykového, neboť jak už víme, “čučoriedka” pořád dává spoustě lidem zabrat. Za druhé ze sociálního, přece jenom jsou to pořád tak trochu cizinci.

Hned jak k nám však skalická delegace dorazila, spadly mi ze srdce rovnou dva kameny. Při prvním seznamování, zjišťování jmen a pondělní únikovce jsem totiž zjistil, že k nám přijeli skvělí budoucí kamarádi, ale také neskuteční divadelní nadšenci, což byl koneckonců účel jejich zahraniční výpravy. V rámci Erasmu jsme totiž dostali za úkol se se Slováky spojit do tří skupinek a vytvořit krátká představení podle motivů tří klasik – Romea a Julie, Hamleta a Lakomce. Usilovně jsme proto pracovali na scénáři, kulisách, kostýmech a někteří dokonce i na dabingu, abychom naše představení vypilovali do poslední „bodky”. Při celé přípravě panovala i mezi skupinkami skvělá atmosféra a spolupráce, zkrátka mezistátní láska na první pohled.

V průběhu týdne jsme ale nepracovali jen na našich divadelních výstupech. Každý den jsme totiž vyrazili na nejrůznější výlety do okolních měst i našeho Moravského Krumlova. Ať už to byla například pondělní únikovka, ve které jsme děsivě dědili, unikali z operačního sálu a byli připraveni na zločineckou kariéru, nebo nervy drásající a vyrovnaný florbalový turnaj, či výlet do strašidelného znojemského podzemí, ve kterém podle pana správce „náhodou vypadl proud”, vždy jsme se skvěle bavili.

Týden utekl jako voda a my jsme nervózně vyčkávali, až přijde řada na naše představení, v kostýmech a nalíčení jsme očekávali, až přijde ten náš „súdný den”. Každá skupinka své představení pojala naprosto jiným způsobem, od experimentální hry se stíny až po slang dnešní generace. Doufáme, že se naše divadelní kousky všem líbily a že jsme si návštěvu pátečního večerního představení (za odměnu) u „profíků“ z Národního divadla Brno zasloužili.

Po rozloučení s naší slovenskou návštěvou jsem si uvědomil, že jsem se dopředu děsil zcela zbytečně. Přece jenom, co je čučoriedka, vím už dávno a se všemi jsme si rozuměli tolik, že se do Skalice určitě přijedeme i s našimi představeními co nevidět podívat. V samotném závěru je ještě nutné podotknout, že tento skvělý projekt byl financován z Evropské unie.

Oliver Vejvalka, Tercie