Jak jsem ztratil jméno

Pomalu otevřu dveře do místnosti plné lidí a tiše se usadím. Mého příchodu si nikdo nevšiml, a tak dělám, že tam vůbec nejsem. Opřu se do křesla a pomalu se odeberu do svých myšlenek. Navenek jsem klidný, ale cítím, jak se mi opět zvedá tep a uvnitř sebe cítím, že každou chvíli vybouchnu. Pocity úzkosti, pocity marnosti a beznaděje.

Tento svět se mi nelíbí, není pro mě. Cítím, že tu nemohu dýchat. Nepatřím sem. V mysli si vytvářím bludné kruhy. Dnů, kdy bych se nejraději sebral a dlouhé hodiny marně bloudil po okolí, neustále přibývá. Můj mozek stále pracuje, ač mi občas přijde, že nefunguje vůbec. Všeho si všímám, všechno vidím, všímám si maličkostí. A všechno mě děsí, mám strach z toho, co bylo, z toho, co je, i z toho, co bude.

Připadá mi, že lidé okolo mě jsou hloupí, a čím hloupější, tím šťastnější. Můj život provází závist, nekonečná závist ke všem ostatním. Mám ve všem zmatek. Vlastně ani sám nevím, co mě ještě drží při životě. V podstatě jen přežívám ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Nenalézám sebepoznání, chvíle klidu a svobody. Často se dostávám do stavů melancholie. Trpím velkou vnitřní nejistotou. Jsem přecitlivělý a kladu na sebe samého nerealistické nároky. Pohybuji se v nejistém prostoru.

Nevím, co dělat. Nemám sílu - duševní sílu. Trápení, stres a utrpení. Nedostatek osobní identity. Připadá mi, že mám na čele cedulku s nápisem: „Nikdo,“ vidíte to taky?

A tak se ptám – kdy se to stalo? Kdy jsem ztratil své jméno, svůj hlas, svou radost žít? Kdy jsem ztratil sám sebe? 

Měl jsem vůbec někdy nějaké jméno?

Adriana Talavera, 6.B