Zase na poslední chvíli

Chorobné odkládání povinností se nazývá prokrastinace. Česky bychom ji mohli nazvat jako liknavost či chcete-li otálení. Jedinec sice ví, že má daný úkol splnit, dokonce má v úmyslu začít pracovat. Zároveň však odkládá skutečný začátek své práce. Nejde o nic výjimečného, každý z nás to zažil. Úkoly se vrší a nám se stále méně a méně chce je plnit. Valíme je před sebou jako obrovský sud, problémy narůstají. Vždy se najde důvod, proč nezačít pracovat. Třeba musíme zkouknout jeden zajímavý film. Pak druhý. Půjdu si něco dobrého koupit. Nemá se doma vyluxovat? Termíny pro odevzdání se blíží. Co teď? 

Zeptali jsme se studentů tercie, tedy těch, kterým je třináct či čtrnáct let, jaké mají s prokrastinací zkušenosti. Blaženě se zasnili, někteří dokonce i lenivě protáhli a zalovili ve své paměti. Ne, doma nic psát nechtějí, raději by se svěřili se svými příhodami hned teď. „Prokrastinace je opravdu nebezpečná,“ smáli se. První příhodu napsal Jakub Komzák, druhou Nikol Vašíčková. Oba chodí do tercie osmiletého gymnázia GPOA Znojmo.

Jedno anglické slovíčko za minutu

Je přesně za deset deset a já slyším, že máma s tátou jdou spát. Ještě se otáčím ke dveřím, jestli někdo nepřijde ke mně do pokoje. Ne. Rozsvítím tedy lampičku a začnu se potichu přehrabovat v batohu. Našel jsem ji! Ohmatanou, pomačkanou učebnici angličtiny. A teď mě čeká pěkná nalejvárna. Zase na poslední chvíli. Zítra písemka ze slovíček. Jdu na to.

Stále se však dívám na hodinky, jak dlouho se už učím, a pořád počítám, kolik mi ještě zbývá slovíček a frází… Zdá se mi to nekonečné. Spíš bych dokázal oběhnout zeměkouli než dohnat učivo na poslední chvíli. Asi si pustím do sluchátek hudbu, aspoň nějaké zpříjemnění. Všichni spí. 

Koukám se z okna a vidím v odraze ve skle jen sebe s kruhy pod očima. Aaauu, nějak mě bolí ruka. Zavřu oči, pak je znovu otevřu a uvědomuji si, že jsem usnul za stolem. Je půl sedmé ráno. Zase ten nepříjemný pocit v žaludku. Nestíhám. Za chvíli jdu do školy a neumím nic.

Vtom otvírá dveře do pokoje maminka a jde mě vzbudit, abych stihl vstát na první hodinu. To ten den pěkně začíná!

Jakub Komzák

Polepším se?

Když jsem se jednou už chystala ke spánku, připomněl mi pohled na tužky poházené po mém pracovním stole, že nemám dokončený výkres do výtvarné výchovy. Rychle jsem začala pracovat. „Už zase?“ probudil mě maminčin hlas z horlivé práce, kdy jsem bezmyšlenkovitě kreslila na kus papíru nějaké čáry. „Tak hlavně dělej, ať můžeš jít spát a nejsi zítra ospalá.“

Samozřejmě jsem druhého dne ospalá byla. Každopádně na tento stav jsem si už dávno zvykla. Čím víc prokrastinace, tím víc ospalosti, tak už to u mě prostě funguje. Ale i tak se mi nedařilo dodělat výkres doma, ale na poslední chvíli ve škole. Jenže tam jsem zjistila, že mám další problém, tedy úkol do matematiky. Váhala jsem mezi tím, jestli se zeptat spolužáků, kdo mi ho dá opsat, ale to budu tak vypadat jako líná a zapomnětlivá, anebo to rychle odbýt sama. „Ahoj, prosím tě, nemáš hotový ten úkol do matiky?“ „Promiň, nemám.“ No a tohle je přesně důvod, proč se radši přikláním k druhé možnosti, tedy urychlenému počítání. „Nevadí, já to nějak zvládnu,“ lehce jsem se usmála a otočila se zpět k tabuli. Úkol jsem napsala. Špatně. Ve stavu ospalosti se fakt špatně počítá.

A těmito dvěma příklady chci ukázat, že prokrastinace vás dostane z jednoho maléru do druhého. Ať už do nějakého, který si zahraje s vaším psychickým zdravím, nebo do takového, který vám pro změnu ubere na zdraví fyzickém. Ne vždy je dobré dělat věci na poslední chvíli. Polepším se?

Nikol Vašíčková