Vyhrávej, prohrávej, ale hlavně přežij! Aneb Survival level II
Třídy Kvinta a 3.A se již druhým rokem ocitly na známém nádraží ve Studenci, připraveny čelit divoké přírodě. Letos je ale oproti loňskému ročníku všechno jinak. Po údajném pádu letadla, s jedním párem lodí na přepravu a těmi nejpotřebnějšími věcmi s sebou, co myslíte, přežily? Anebo je zabila vlastní soutěživost?
Psalo se 6. 9. 2023, bylo krásné slunečné ráno a my byli již připraveni vyrazit. První komplikace? Velice ráda bych řekla, že žádná nebyla, ale to bychom nebyli na našem milovaném gymnáziu a v třídách kvinta a 3.A, že ano. Byla nám totiž oznámena zpráva, že s námi spadlo letadlo. Podivné, viďte, tady na Vysočině, ale říkali: „Neptej se...“
A taky nám prý zbyly dvě lodě, které jsme museli přenést ke tři kilometry vzdálenému rybníku a přepravit se na druhou stranu. Nic složitého, zdálo se. Ony se totiž v letadlech normálně vozí lodě pro případ havárie a záchrany případných přeživších, to vůbec není nic nečekaného… Ale opět říkali: „Neptej se...“
Říkáte si, že to není žádný Survival dostat lodě na zlatém podnose i s pumpičkou. Dokud tyto nádherné věcičky byly schované ve velkých taškách, možná bych s Vámi i souhlasila. Zádrhel ale přišel ve chvíli, kdy jsme je měli před cestou vytáhnout, složit a nafouknout. Dobře, jedna byla perfektně připravená po pár minutách, bohužel ta druhá se ne a ne dofouknout, zřejmě špatný ventilek. Na což pan učitel Tkaný ihned reagoval: ,,A to jsem řekl, ať nám vyberou ty dvě nejlepší.” Teď těžko říct, jestli špatně hledali, anebo jsou to opravdu ty lepší kusy. Buďme ale rádi i za to, taky nám mohli dát loď jen jednu.
Když jsme se tedy později s již nafouknutými loděmi dobelhali k rybníku, parta těch odvážnějších holek to vzala zhurta a rozhodla se proces urychlit a rybník přeplavat. Bohužel až později sek nim dostala informace, že to vůbec nebyl závod a jejich snažení tak přišlo vniveč. Přesto, že mají můj obrovský obdiv, musím také poznamenat, že zápach z onoho rybníka byl cítit na několik metrů daleko. Dokonce se k nám dostala informace, že se se do něj vyváží močka, ale to jim radši neříkejte.
Po krátkém odpočinku následovalo rozdělení do čtyř týmů, samozřejmě náhodně. Ozývalo se naříkání ze všech stran, ale to nás ihned zastavila odpověď našeho pana instruktora a městského policisty v jedné osobě, která zněla asi takto: ,,Ale neremcat! Když byste spadli s letadlem, tak si taky nevybíráte, kdo umře a kdo přežije!” A tak musel náš protest jak na povel přestat a začal neúprosný souboj. Ihned nato přijelo auto a blížila se první disciplína. S pomocí paní učitelky Faltýnkové a jejího manžela jsme stříleli vzduchovkou na různě veliké panáčky. Ovšem s naším panem policistou Rudou a panem učitelem Tkaným v zádech to byla velice složitá věc. Ono, když pečlivě zaměřujete a uslyšíte za sebou něco jako: ,,Ženská, tobě se to ale kejve,” nebo něco jako: ,,Koho tam střílíš, veverky na stromě?” zrovna dvakrát vám to nepřidá. Ale abych nikomu neukřivdila, musím ještě dodat, že když se na to Ruda už nemohl dívat, zvedl se a šel nám, kteří to potřebovali, doladit techniku a ukázat, jak se to dělá. A nejspíš to stálo za to! Ovšem nejzáživnější z celého dne bylo určitě Rudovo tancování při vaření večeře, která byla, a teď musím pochválit nejen jeho, ale i všechny holky které se na ní podílely, opravdu výborná.
Druhý den po snídani přišly nové soutěže a body týmům jen a jen přibývaly. Hned zrána začala velice zvláštní disciplína, ve které jsme se měli položit na slackline a vydržet v takové pozici co nejdéle. Tým Hňupů předvedl bravurní výkon, když se zde Ondra Macek udržel 12 minut. A tak to možná některým dalším členům stouplo do hlavy a mysleli si, že je nikdo nemůže překonat. Můžu říci jen jediné, že možná právě tyto popichující řečičky vyburcovaly další tým k tomu, aby předvedl výkon stejný, ba ne lepší, jak nám později Zitka nebo Kačka ukázaly. A tak mi nezbývá říci nic jiného než díky. Někdy je otravná konkurence holt potřeba. Ale každopádně třešničku na dortu tomu všemu dal starý známý Petr Walla, který se pověsil a pak se dalších 20 minut nepustil. Taky pak nemohl celý zbytek dne chodit a nohu necítil ještě další týden, ale to už je vedlejší, nejspíš mu to za ten rekord stálo.
Následovaly podivné závody. Ani nevím, jak bych nazvala ten pohyb, kterým jsme se měli dostat z bodu A do bodu B. Další na řadě bylo přenášení ruliček od toaletního papíru pomocí balónků či kelímkové piškvorky a spousta dalších. Ráda bych zmínila, že soutěživost našim studentům rozhodně nechyběla, jak jste si již mohli všimnout, ovšem v piškvorkách se proti sobě rozjely dvě velké sokyně. A povím vám, že to bylo teprve něco. Ony hlavně, jako spousta dalších, nesnáší, když něco není fér. Pro ty, co s nimi tráví baseball v tělocviku, to není žádná novinka, ale i přesto se nad jejich soutěžením musíme vždycky pousmát, i když jsme zrovna v tento moment nebyli jiní.
Večer následoval klidný a příjemný táborák a palačinky po kterých se za několik minut slehla zem. Někteří se vydali také na stezku odvahy, což byla, když se bojíte tmy, velká chyba, ale všichni jsme přežili, a to je hlavní! Další den jsme se už jen vyspali do růžova v těch studených a pavouky navštěvovaných chatkách a dali se do pořádného úklidu. I když nás poté překvapili učitelé se soutěží, kde jsme museli přiřazovat roky k odpovídajícím zimním nebo letním olympiádám, a nakonec ještě se sudoku, při kterém ti, kterým ještě nějaké nervy po celém tomto pobytu zbyly, je teď ztratili dočista úplně všechny.
I když jsme si někteří ještě týden nemohli sáhnout na břicho, jak bylo od slackliny odřené, musím uznat, že tento Survivor byl ještě o level lepší než ten předchozí. A jestli se ptáte, kdo vyhrál? Tak víte co? Říkali: „Neptej se...“ A já si myslím, že jsme díky našemu snažení vyhráli úplně všichni!
Eliška Žďárská, Kvinta
