Třídenní kolonizace Jižních Čech

Když začne ťukat na dveře konec června, známky jsou uzavřené a učitelé už nevědí, co s námi v učebnách dělat, vyrážíme jako každá správná česká škola na školní výlet. Pokud naše gymnázium neznáte, můžu Vás ujistit, vážený čtenáři, že nejsme ledajaká správná česká škola. U nás se totiž všechno dělá pořádně a ve velkém.

Takže když my vyrazíme na výlet, připomíná to spíš opožděnou vlnu stěhování národů, protože spolu s námi táhnou všechny věkové kategorie od nemluvňat (Prima) až po muže ve středním věku (Kvarta a 2.A). Stařešiny jsme bohudíky již před časem poslali po proudu řeky Vltavy a zanechali je jejich osudu (Kvi, 3.A, Sx, 4.A.). Poté si mezi námi můžete povšimnout i skupiny jedinců, kteří se podle legendy narodili již v období křídy a zdárně se nás drží.

Náš národ Krumlováků pak domorodci z Malého Ratmírova, kam jsme tentokrát zamířili, po letošní návštěvě nejspíš označují za národ nelítostných nájezdníků.

17.6. léta páně 2024 jsme se před naší konečnou zastávkou porozhlédli i v Jindřichově Hradci, kde jsme se rozprchli a ve velkém stylu ,,vypludrovali“ místní restaurace. Z našich útrat tam s velkou pravděpodobností žijí ještě dodnes. Poté nás bylo možné zahlédnout odpočívat v místním parku nebo u rybníka. Někteří z nás zatoužili nasát trochu místní kultury, a tak zašli na vodní show. Nakonec se připojil i zbytek druhů, kteří zašli do skláren v okolí, a mohlo se vyrazit.

Později toho odpoledne se ze tří autobusů vyvalila horda zpocených puberťáků dožadující se střechy nad hlavou, teplé večeře a studené vody. Jakmile uviděli rybník v dosahu, nikdo už je nemohl zastavit. Rozdělili jsme se na dva tábory. „Opalováci“ okupovali pravé molo a „Skákači“ levé, kde se odehrávaly bitvy na život a na smrt. Do bahenní války se s nimi nechcete zaplést. Zvítězí.

Někdo viní kolektivní úžeh, někdo únavu z uplynulého školního roku, ale faktem je, že pokud před ty samé puberťáky postavíte nafukovací trampolínu, promění se v pištící hrající si děti. Pištění neutichlo ani po setmění, protože se konala již tradiční a letos velmi vydařená stezka odvahy. Tentokrát v režii našich zdatných mužů ve středním věku.

V druhý den kolonizace jsme se místní snažili seznámit s našimi sporty. Chlapci odhodili haleny a začali s tradičním fotbalem. Ale byli tu i ,,raritky“, jako třeba scénický tanec paní Procházkové a jejích děvčat. Sportovní den pokračoval menšími túrami po okolí.

Co bychom to byli za správnou českou školu na výletě bez večerního táboráku, že? A tak bylo samozřejmostí, že po pořádném osvěžení se rozdělal oheň, vytáhla kytara, a jak velí tradice, jali jsme se zpívat národní písně. I když letošní rok byl úrodný, rohlíků není nikdy dost, a proto ani tentokrát pro naši partu nestačilo vykoupit jenom celou sámošku.

S těžkým srdcem Vám musím sdělit, že po naší návštěvě jižních Čech se kmenová rada rozhodla, že na náš národ ještě nejsou připravení, tedy nastal čas navrátit se do naší domoviny, a proto se opět musíme naskládat do přistavených povozů a vrátit se domů ke stařešinům. Kromě výše zmíněných domnělých úžehů nedošlo na úrazy (našeho ostříleného Peťu Wallu jsme nechali na Vltavě), a tak jsme se k rodičům vrátili zdraví, po výstupu z autobusů i veselí a řádně poštípaní. Jestli radost vydržela i přes obávané datum předávání vysvědčení, se už nikdo nedozví.

A další pokus o kolonizaci? Doneslo se mi, že v září někteří odvážlivci okusí taje pražské džungle. Tak jim přeji mnoho sil.

Markéta Janderková, Kvarta