Paradoxy bezpečí

Cítit se v bezpečí... Abyste mohli o sobě říct, že se cítíte v bezpečí, musí vaše bezpečí splňovat jak psychické bezpečí, tak fyzické. Například pro mě je celkem těžké splnit obojí zároveň, protože jsou to prakticky naprosté opaky.

Fyzické bezpečí pro mě znamená být se svými kamarády ve vodním skautu. Jsou povětšinou o hodně starší a silnější než já. Díky tomu vím, že kdyby se mi cokoliv nemilého stalo, pomohou mi za jakékoli situace a někteří i na úkor svého volného času. Samozřejmě si připadám dobře i v přítomnosti rodičů, ale to je o něčem úplně jiném. S rodiči jsem prakticky pořád. Jistěže si jich velice vážím a vím, že když jsem s nimi, tak jsem v bezpečí. Vážím si já jich a oni mě již od mého narození.

Psychické bezpečí pro mě naopak znamená být sama schovaná ve svém pokoji. Nejlépe bez jakékoli společnosti. Jen málokdy ocením nějakou společnost. Když jsem na tom úplně nejhůř, popovídám si o tom se svojí sestrou, která je mi vždy oporou. Často se svěřuje i ona, takže vím, že mé tajemství nikomu neřekne, protože bych prozradila to její.

Další součástí psychického bezpečí je pro mě hudba. Hudba má v mém srdci vždy místo. Nejraději mám anglickou. Často jsou pro mě hudba a její texty větší oporou než zbytek mého okolí. Hudba tu pro mě byla vždy, když při mě nestál nikdo jiný. Je zvláštní pocit to říct, ale na hudbu se můžete spolehnout a podrží vás když jste na všechno sami a potřebujete, aby vám někdo hodil záchranný kruh naděje.

Opravdu velký pocit fyzického i psychického bezpečí mi dodávají moje kamarádky. Chodí se mnou do třídy a znamenají pro mě opravdu hodně. Když jsem byla menší, tak se ke mně v první třídě moje kamarádky otočily zády a další tři roky jsem si připadala osamělá. Nejen připadala, já jsem byla úplně dočista sama. Bylo to to nejhorší, co mohlo malou šestiletou holčičku potkat. Nikdy jsem se toho pocitu úplně nezbavila. Nikdo se se mnou nebavil a všichni mnou opovrhovali, protože jsem měla lepší známky než ostatní. Bála jsem se kvůli tomu chodit do školy. Po třech letech samoty se to zlepšilo, ale bylo pro mě hrozně těžké věřit někomu jinému než sama sobě.

Povím Vám, že přerušenou důvěru vůči ostatním je hodně těžké navázat zpět. Naštěstí jsem přestoupila na osmileté gymnázium a našla jsem si tam dvě naprosto úžasné kamarádky. Jsou mi vždy oporou a nyní, po roce a půl našeho kamarádství, už poznají, kdy jsem smutná nebo je se mnou něco v nepořádku. Vždy mi pomohou a postaví se za mě. Jsem za svoje kamarádky velmi vděčná, protože jsou to první lidé od té doby, co jsem nastoupila do školy, kdo opravdu opětoval mou důvěru. Až když jsem poznala tyhle dvě holky, tak jsem si uvědomila, že už si nepřipadám tak osamělá a nemusím být na všechno sama. Naše společné zážitky o tom vypovídají. Jsme si oporou navzájem, a to se mi na našem kamarádství líbí.

Velmi důležití jsou pro mě i ostatní skauti. Jsme prakticky jako jedna velká rodina. Když mám problém, vím, že mým vedoucím nebo jiným skautům se vždy mohu svěřit. Často tam naše problémy probíráme s ostatními, samozřejmě jen když chceme a s kým chceme. Je to pro mě velmi důležité.

Na závěr bych chtěla říci, že jsem velmi vděčná za všechny, kdo mě berou jako člověka na kterého se mohou obrátit s jakýmkoli problémem, protože vím, jaké to je takového člověka nemít.

Dita Kapinusová, 12 let

Gymnázium Dr. Karla Polesného

Co znamená cítit se v bezpečí

Bezpečí znamená, když je vše na svém místě a v pořádku. Když můžu být se svojí rodinou a té nehrozí žádné nebezpečí. Jako třeba nebezpečí války, která se právě děje nebo toho, že potkáme divnolidi. Já se cítím v bezpečí s lidmi, kteří mě mají rádi a neublíží mi. Cítím se bezpečně, když vím, že mé zdraví je v pořádku a nic mi nehrozí, ale necítím se bezpečně, když jsem s lidmi, se kterými nesdílím stejný názor a musím se jejich názoru podrobit, kteří mi prostě nejsou sympatičtí. Bezpečí je základní lidská potřeba, tak jako třeba být sytý, být v teple, dýchat a žít v čistotě.

My, jako Česko, máme štěstí v tom, že jsme ve dvou silných aliancích: NATO a Evropské unii. Díky těmhle aliancím se můžeme cítit více v bezpečí, protože jak je tam mnoho silných států, tak ty nám v případě války pomůžou, proto si na nás nikdo jen tak netroufne. A policii máme celkem solidní, takže bych se zas tolik nebál, spíš bych řešil to, že jim například krádeže nebo korupce trvají někdy dlouho vyřešit, ale za to asi vždy nemůžou. Jednoduše se u nás dá jít po ulici a nemusím mít strach, že mě někdo přepadne nebo unese, ale i přesto musíme dávat pozor. Prostě můžu jít s vědomím, že jsem v bezpečí a že mě ochrání před divnolidmi, kteří se vyskytují ve všech velkých i malých městech. Náš stát, ve kterém jsme, není v některých ohledech dokonalý, ale bezpečnost je v něm vysoká, a to je podle mě důležitější věc ve státě.

Ale úplným základem pocitu bezpečí je naše rodina. Bez rodiny se většina lidí neobejde, protože rodina nás chrání vždy ať už v 10 letech tak klidně i v 30 letech a 40 letech. Nejdříve jsme chráněni jako malí, pak chráníme my ty nové malé. Generace za generací. Také my musíme dříve či později chránit naše rodiče, když zestárnou. Z rodiny pramení to, jací jsme a čím jsme. Když nic nehrozí rodině, jsou v bezpečí všichni její členové. Byly v dějinách okamžiky, kdy hrozilo naší rodině nebezpečí: od armád, které táhly krajem, od epidemií moru či cholery.

Letos o Vánocích jsme jako každý rok byli u stromku všichni, táta, mamka, babička, teta, další členové rodiny a já. Takhle by to mělo být. Vánoce jsou svátky, kdy jsou všichni spolu, tím, jak jsme všichni spolu, máme pocit, že jsme v bezpečí, že se nikomu nic nestalo. A tím, že o Vánocích máme vše, co potřebujeme, že se nemusíme strachovat o samozřejmosti, tak pocit bezpečí narůstá. Za mě představují Vánoce čas, kdy se nemusíme bát a ani stresovat. Vánoce jsou tak časem klidu, bezpečí, ve kterém žijeme.

Martin Markel, 12 let, 2. A

Gymnázium Dr. Karla Polesného