Odchod a zapomnění
Je čtvrtek, jsem ve škole a přede mnou je poslední hodina. Zeměpis. Hodina, kterou úplně nesnáším. Po celém dnu jsem unavená, a tak jediná věc, kterou zmůžu, je spustit mobil v průběhu nudné přestávky. Když najedu na internet, vyskočí na mě článek: „Ze školy zmizeli na 48 hodin všichni učitelé. Po dvou dnech se vrátili, jsou v pořádku, ale nic si nepamatují. Co se s nimi dělo?“.
Když dočtu, zazvoní na hodinu, ale já nad tím musím stále přemýšlet. Vždyť je to dokonalé. Představte si tu úžasnou situaci: zmizí vám učitelé a ani si nepamatují, že byli pryč. IDEÁLNÍ! Proč se to u nás nemůže stát také? Občas by se mi to opravdu hodilo. Třeba zrovna v hodinách zeměpisu. Začínají mě napadat myšlenky typu: „Pokud se to stalo jinde, může se to stát i u nás. Existuje na to třeba nějaký návod?“ Všechno je to ale ještě čerstvé a nové informace už na internetu nenacházím. Proto si návod na dokonalé zmizení musím zjistit sama.
Přišel večer a já se choulím v posteli pod peřinou, aby mamka neviděla světlo z mého mobilu. Snažím se najít co nejvíc informací. Nedá mi to spát. Najednou mi mamka vtrhne do pokoje a asi si dovedete představit, co udělá. Vyslechnu si přednášku o tom, že budu zítra unavená a zabaví mi mobil. A tak jdu spát naštvaná, protože být bez internetu mi teď opravdu nehraje do karet.
Ráno se vzbudím, samozřejmě jsem unavená a mám sotva otevřené oči, ale nesmím na sobě dát před mamkou nic znát. Přece jí neukážu, že měla pravdu! Moje nálada není moc pozitivní, ale zlepšuje ji myšlenka na to, že zeměpis mě dneska nečeká. Když přicházím ke škole, potkám kamarádku Aničku. „Ahoj Ani,“ zavolám na ni. „Ahoj,“ odpoví mi. „Slyšela jsi o tom záhadném zmizení učitelů ze školy?“ zeptám se jí, protože to je jediný způsob, jak zjistit nové informace. „Hmm…noo…vím, ale nesmím nikomu nic říkat.“ „Jak to myslíš? Víš snad něco víc než ostatní?“ A v tu chvíli mi to dojde! Anička už mi ani nemusí odpovídat, ale já vím, o co jde. Její máma pracuje v chemické laboratoři a její tatínek dělá ředitele ve škole. „Tvoje máma přišla na lektvar zmizení?“ nadšeně vykřiknu. „Pšššt! Nesmíš nikomu nic říct.“ „Neřeknu, neboj!“ odpovím, ale vím, že tahle informace mi stačí. Vím, kde Aniččina máma pracuje, vím, jak se k tomu místu dostat a vím, že musím získat ten lektvar!
Večer svoji postel vycpu obřím plyšákem, aby to vypadalo jako moje tělo pod peřinou a vydám se na cestu. S Aničkou mám domluvené, že mi nechá otevřené okno do laboratoře, a tak je pro mě tenhle úkol o trochu lehčí. Všude je tma a ticho, ve kterém je slyšet jen cvakání mých zubů. Baterkou všude svítím a hledám tu správnou lahvičku. Nemůžu ji najít a mám pocit, jako by se lidé z okolních domů dívali dovnitř laboratoře. Ze stresu ani nedokážu přemýšlet nad tím, co čtu. Tuhle lahvičku už čtu ale podruhé: „Odchod a zapomnění!“ radostně si zašeptám a strčím ji do kapsy. Rychle vyskočím oknem ven a jdu prázdnou ulicí domů. Stres ze mě opadne a v tu chvíli si uvědomím, že jsem to dokázala!
A co bude následovat? To si asi dokážete domyslet sami. Až si příště v novinách přečtete, že zmizeli učitelé, určitě to budou ti z mé školy!
Monika Hellmanová, 1. E
