O dobrosrdečné Libušce

V malé vesničce, blízko od království, kde každý dům byl obklopen záhony léčivých bylin a květin, žila dívka jménem Libuška. Její otec byl vesnickým alchymistou, který rozuměl tajemstvím přírody a uměl z bylin a minerálů vytvářet elixíry s neuvěřitelnými účinky. Libuška byla jeho jediným dítětem a od malička se učila otcovo řemeslo. Libuška byla zvídavá a měla dobré srdce. Ráda pomáhala ostatním a jejím snem bylo stát se jednoho dne velkou alchymistkou, jako byl její otec. Ten ji učil, že pravá síla alchymie není v tom, co dokážeš vytvořit, ale v tom, jak to dokážeš použít pro dobro druhých.

Jednoho dne, když Libuška pomáhala otci sbírat byliny v lese, narazili na starou, opuštěnou chatrč, která byla skrytá mezi stromy. „Otče, kdo zde bydlel?“ zeptala se zvědavě Libuška. „To byla chatrč starého mudrce, který kdysi žil v této vesnici,“ odpověděl otec. Právě on, starý mudrc, naučil Libuščiného otce všem jeho znalostem. Otec vyprávěl Libušce o životě starého mudrce. Libuška byla fascinována příběhem a rozhodla se, že se do chatrče podívá. Uvnitř našla staré knihy, prachem pokryté lahvičky s neznámými tekutinami a stůl plný alchymistických nástrojů. V koutě místnosti si všimla malé zaprášené truhly. Když ji otevřela, objevila starý, ale krásně zdobený zapečetěný svitek. Byl to recept na elixír, který měl moc uzdravit jakoukoliv nemoc, ale nebylo na něm vše, nějaká slova se totiž na pergamenu rozpila. Libuška vzala svitek a ukázala ho otci. „To je poslední dílo starého mudrce,“ řekl otec s údivem v hlase. „Mnoho let jsem se snažil tento elixír dokončit, ale nikdy se mi to nepodařilo. Možná ty, Libuško, máš správné srdce a mysl, aby ses pokusila zjistit celý recept na tento elixír.“ Libuška přijala výzvu. Věděla, že pokud by elixír opravdu zvládla vyrobit, mohla by pomoci mnoha lidem. Začala studovat staré knihy a experimentovat s různými kombinacemi bylin. Dny a týdny plynuly, ale Libuška byla odhodlaná.

Jednoho dne, když Libuška opět pracovala na magickém lektvaru, vesnici zasáhla strašná epidemie. Lidé onemocněli a otcova zásoba léčivých elixírů rychle ubývala. Libuška věděla, že musí jednat rychle. Vzpomněla si na slova svého otce, že pravá síla alchymie je v pomoci druhým, a vrhla se ještě usilovněji do práce. Po mnoha hodinách neúnavné dřině, Libuška objevila chybějící ingredienci, byla to nevinnost dětského smíchu, který se musel zachytit v okamžiku radosti a přidat do lektvaru. Libuška požádala děti z vesnice, aby se sešly kolem alchymistického kotlíku, a když si hrály a smály se, zachytila jejich radost do lahvičky. Když přidala poslední ingredienci do elixíru, směs zazářila oslňujícím světlem. Libuška rychle rozdala elixír nemocným a k jejímu úžasu, se začali všichni okamžitě uzdravovat.

Vesnice jásala a Libuška byla oslavována snad i více než sám král. A tak Libuška nejenže našla tajemství starého mudrce, ale také zjistila, že největší magií je láska a empatie k druhým.

Michaela Švédová, 17 let

Gymnázium Dr. Karla Polesného, 7.A