Kolik tváří má lež?
Školní slohová práce - úvahový text o tom, zda je v některých případech lež ospravedlnitelná
Tmavá místnost s jedním líně blikajícím světlem. Za neprůhledným sklem stojí dva detektivové, kteří pozorně sledují vyčerpaného policistu, snažícího se pečlivě a s dobrým srdcem dostat z již usvědčeného zločince přiznání k trestnému činu. ‚‚Já jsem ale nic neprovedl! Jsem nevinný!” pronese rozpačitě zločinec. ‚‚Důkazy svědčí o něčem jiném. Proč nám tady lžete?”
Lhaní, to je přece jenom lidská vlastnost. Je to v pořádku, nebo snad ne? Každý z nás někdy někomu zalhal. A často to také myslíme dobře. Dáte mi za pravdu, že bychom jen tak neřekli mamince, že do jejích skvělých domácích švestkových knedlíků dala moc mouky, tudíž chutnaly jako z dětské tvarovací plastelíny. Ano, dokonce bychom to mohli nazvat jakousi laskavostí, milosrdnou lží, která by mohla mamince ulevit. Je to teda správné takto lhát? Kolik tváří může mít lež?
Lidé často rozpoznají, jak byla lež myšlena. Někteří dokonce vycítí, že jim lžeme. Lidé lžou, aby se vyhnuli pocitu úzkosti, pocitu říkat věci doopravdy. Ano, pravda může často bolet jak nás, lháře, ale i toho, komu je lháno. Největší zhoubou zůstává, když svým lžím uvěříme, ať už jsou sebemilosrdnější nebo ze všech nejpodlejší. I milosrdným lhaním totiž zakrýváme to, čemu doopravdy věříme. Lež také funguje jako jakýsi únik z konfrontace s nutnou prací. Lež, to je dáma mnoha tváří, nepředvídatelná a proměnlivá. Nosí spoustu masek, jednu krásně pestrobarevnou, druhou prolezlou veškerou havětí. Často se tváří jako náš nejlepší přítel, oddaná přítelkyně, pokládáme ji za druha. Celý život s ní tančíme na maškarním bále, kterým je svět. Ona s maskou, my s pravou tváří. Chceme si tuto starou dámu držet u těla?
Myslím si, že nechceme. Já jsem si vždy stál za tím, že je jednodušší říkat věci na rovinu a s otevřenou myslí. Když lžu, svědomí mne vždy dožene k tomu, abych jak se říká ‚‚přiznal barvu”. Z každé, i milosrdné lži, jsem cítil nepravý pocit. Domnívám se tedy, že je lepší před pravdou neutíkat, stoupnout si k ní čelem a podívat se jí do očí. A když to člověk udělá, vidí tu stejnou dámu, kterou kdysi byla lež. Tentokrát svou masku odhodila a ukázala tvář pravdivou. A řeknu vám, opravdu to stojí za to.
Jsme opět v malé místnosti. Zločinec poklepává nohou, hryže ho svědomí. Musí se rozhodnout, bude-li čelit jeho největšímu strachu. Otočit se pravdě do očí. ‚‚Ano, byl jsem to já!” vyřkne a propukne v hlasité naříkání. ‚‚Nikdy už bych to neudělal!” ‚‚Jsem rád, že jste se nám přiznal. Nebylo to jednoduché, to chápu.” Zločinec hleděl uplakanýma očima přes své sepjaté prsty. To, co viděl, byla stará dáma odhazující svou masku. Policista ho chytil za rameno a tiše mu zašeptal do uší: ‚‚Je opravdu nádherná, viďte?”
Oliver Vejvalka, Sekunda
