Kam se poděla rovnost? Aneb „gentlemanský feminismus“
Pamatuji si, jak jsme v dějepise probírali pravěk. Tenkrát nám pan učitel řekl, že ve starověkém Řecku mohli hrát divadlo (včetně ženských rolí) jen muži. Já, aniž bych zvedl oči od sešitu, jsem podotkl: „Ale to je sexismus!“ V tu chvíli nastalo ticho. Moji pozornost ovšem upoutal až smích spolužáků. Konečně jsem pohlédl vzhůru a spatřil našeho pana učitele, jak si zakrývá oči a je mu do pláče. Asi po půl minutě pronesl památnou větu: „Chlapče, ty to jednou dotáhneš daleko…“
Ano, je pravda, že jsem vždycky býval velkým feministou – a i když jsem si občas tropil žerty z holek, často jsem stával právě na jejich straně. Když se na to dívám zpětně, obávám se, zda jsem nedělal chybu. – Kladu si otázku: jsou si ženy a muži rovni? – A neměl bych se spíš ptát: jsou si ženy a muži STÁLE rovni?
Když se podíváme do historie, zjistíme, že situace nebyla vždy stejná. Po staletí byly ženy jen “majetkem“ svého muže, majetkem, který měl za úkol uklízet, vařit a rodit děti. Vždyť ještě v realistických románech z přelomu devatenáctého a dvacátého století vidíme, jak byla žena jen pouhým „doplňkem“ muže.
To se naštěstí změnilo v průběhu první světové války, kdy muži odešli na frontu a ženy zůstaly odkázány samy na sebe – musely se postarat o sebe a o své děti. Za ty čtyři roky zjistily, že se krátkodobě bez mužů nějak přežít dá, a začaly si vydobývat více práv – to bylo naprosto v pořádku – svět časem dospěl ke skutečné rovnosti žen a mužů.
Možná se ptáte, co myslím tou „skutečnou rovností“… To vám řeknu přesně, milí přátelé. Skutečná rovnost dle mého názoru je, když všichni mají stejná práva – právo volně se pohybovat, volně cestovat, právo volit, právo kandidovat do veřejnoprávních institucí, a v tomto výčtu bych mohl pokračovat…
Takhle to bylo v pořádku do doby, než se na scéně vyrojily „feministky“, kterým to všechno, co měly, nestačilo. Začaly se dožadovat ještě větších práv, až to dospělo do extrémů, kdy máme na stolech návrhy typu povinných kvót pro ženy ve vedení firem a podobně. Shodou náhod jsou to právě ty „feministky“, které si rády nechají podržet dveře od mužů, přisunout židli ke stolu, rády kráčí po pravé ruce muže apod. Zkuste těmto „feministkám“ dát do ruky krumpáč a poslat je do dolu – zajímalo by mě, co by vám na to řekly.
Nemyslím to ve zlém. Všechny ženy takové rozhodně nejsou!! Ale společnost by si měla uvědomit, že právě ony jsou stále tím něžným pohlavím, které rodí děti, a měly by se co nejvíce šetřit – pánové jsou stále těmi „silnými“ muži, kteří by měli umět zajistit svou rodinu, aby jejich manželkám a potomkům nic nescházelo.
Když se tak dívám na manželství dnešní doby, z „feministek“ se již dočista staly „sexistky“, které ze svých „manžílků“ udělaly naprosté “podpantofláky“, a drží si je pěkně pod palcem. Co s tím? – Měl bych pro vás, milé dámy feministky, jeden takový návrh – nechte nám, mužům, ještě nějakou iniciativu, abychom se k vám mohli pořád chovat hezky a s úctou – zaplatíme za vás v kavárně, podržíme vám dveře … – nazval bych to takovým „gentlemanským feminismem,“ co říkáte?
Ještě než mě začnete, milí čtenáři, soudit, byl bych rád, kdybyste se nad tímto článkem alespoň zamysleli. Dlouho jsem uvažoval nad tím, zda se mám pod text vůbec podepsat. Dospěl jsem však k názoru, že by mi svědomí nedovolilo anonymně publikovat článek, v němž ventiluji své názory, proto se i dnes podepisuji.
Ondřej Pitlach
