Je lhostejnost k osudu druhých tím, co otevírá brány zlu?

Píše se 29. září 1938 a zvony na Mnichovské radnici pomalu ale jistě odbíjí půlnoc. Všude kolem vlají hákové kříže a uvnitř jedné z budov právě zástupci čtyř velmocí přemýšlí nad osudem malého a pro ně bezvýznamného státu v srdci Evropy. Možná si tenkrát mysleli, že to dělají pro dobro všech, nebo jim byl osud někoho jiného opravdu lhostejný a šlo jim jen o vlastní pohodlí. Jak to bylo, si teď můžeme pouze domýšlet. Myslím si, že jedno však víme jistě. Lhostejnost k druhým otevírá brány zlu, nebo se pletu?

Když byste někde slyšeli známý citát Václava Havla, který zní: „Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu,“ možná by ti z Vás, kteří nebyli vychováni v rodině s morálními zásadami, přemýšleli, proč by se měli starat o osud, bolest nebo pocity někoho, kdo jim není ani příliš blízký. I když bych s Vaší úvahou nesouhlasila, v jednom bych Vám musela dát za pravdu. Není to vždy lehké rozhodnutí. Když se britský či francouzský premiér měl rozhodnout, jestli obětuje malou českou zemičku, nebo riskne válku s vyzbrojeným Německem a vloží do hry životy spousty svých občanů, měl asi jasno. Proč by se přeci namáhal?

Řeknu Vám proč. Protože tu byli i čeští občané, jejichž hodnota životů není zdaleka menší než ta britská nebo francouzská. Lidé, kteří potřebovali pomoc, a oni je zradili. Jestli si mysleli, že svým chováním ochrání svět před válkou, tak se šeredně spletli. S agresorem a diktátorem se totiž nejedná. Ptám se tedy znovu, zabránili tito „zachránci světa” něčemu? Nebo jejich lhostejnost k osudu druhých spíše napomohla zlu?

Ne nadarmo se totiž říká: „Podej čertu prst a on si vezme celou ruku.“ My se ale přestaňme takového čerta bát a neustále mu ustupovat, protože zlo porazíme jedině tehdy, když se mu postavíme čelem a ukážeme, že dokážeme být jednotní. Že se zvládneme postavit na stranu oběti a s chutí za ni bojovat. My totiž zlu brány otevřít nechceme. Naopak, měli bychom je zabouchnout a zamknout na několik západů. 

A proto prosím, dejme na slova tohoto moudrého muže a nebuďme lhostejní k osudu a pocitům druhých, může totiž přijít den, kdy na jejich místě budeme stát my sami. Buďme laskaví, ohleduplní a vždy se řiďme zlatým pravidlem: „Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim.“

Eliška Žďárská, Kvinta