Co mě těší
Mám rád hokej a fandím znojemským Orlům. Navynechám jediné utkání. Na atmosféru důležitého zápasu s Jihlavou rád vzpomínám.
I když teplota třináctého září atakovala třicítku a počasí připomnínalo spíše léto, nebylo to podstatné, neboť ve Znojmě začala Chance liga, do které se loni po suverénní sezoně znojemští hokejisté probojovali.
Začíná na mě již po cestě dýchat hokejová atmosféra. Hloučky fanoušků se netrpělivě scházejí před stadionem. Přijíždí i dva autobusy fanoušků Jihlavy, našeho dnešního soupeře. Bude to derby, jak má být. Před turniketem vytahuji svoji permanentku a jsem konečně tady. Jak mi to přes léto chybělo, vytoužený okamžik je tu. Posadím se na své místo a vidím, že zimák se solidně plní. Doufám, že bude dobrá atmosféra, jak bývá ve Znojmě na každém zápase. Z kotle se už ozývají bubny a hýří vlajky. Pro mě jako srdcaře hokeje krásný pocit. Hráči už nastupují na led a oba tábory fanoušků se překřikují. Myslím si však, že jdeme slyšet více. Rozhodčí vhodí úvodní buly a za úžasné atmosféry se hraje výborný hokej. Po první periodě sice prohráváme 0:1, ale rozhodně není nic ztraceno. Ve druhé třetině rychle inkasujeme druhý gol, ale hned nato vstřelí náš první gól v sezoně Martin Šťovíček. Ve třetí, závěrečné třetině, se Jihlava opět dostává do dvoubrankového vedení. To ovšem jako minule nevydrželo dlouho a znojmeská šestašedesátka alias Dominik Sklenář vstřelil druhý gól Orlů a rozjásal tribuny Nevoga areny. V závěru se nám nepovedlo sehrát dobře přesilovku,což nás může velice mrzet. Jihlava poslední desítky sekund zkušeně ubrání a siréna určí konec dnešního zápasu. Padli jsme se ctí a po kvalitním týmovém výkonu 2:3, ale Orli se nemají za co stydět. Dle kurzů a hráčského kádru byla Jihlava favoritem a my jsme s nimi po většinu zápasu dokázali držet krok. Orli děkují svým fanouškům, kteří hlasitě, neúnavně a bez přestávky hnali svůj tým kupředu. V ochozech stadionu se jich sešlo přes dva tisíce.
Z hokeje mám plno zážitků, ale rozhodl jsem se vybrat zrovna toto utkání, neboť pro Orly představuje novou etapu v soutěži. Atmosféra zápasu ve mně zanechala opravdu silné dojmy a těším se na celou nastávající sezonu.
Daniel Maňura 14 let
Knihy jsou mou útěchou
Znáte ten pocit, když se po dlouhém dni usadíte v křesle, posteli či gauči a otevřete knihu?
Knihy jsou mou útěchou. Ať už mají vazbu měkkou nebo tuhou, stránky čistě bílé nebo zažloutlé, ať už jsou tlusté nebo tenké, ať už obsahují vraždu, milostné vztahy, humor nebo paranormální jevy… je to jako kdyby v sobě měly něco magického, něco, co mě k nim přitahuje. Knihy mi dokážou přirůst k srdci dokonce rychleji než lidé.
Než se do knihy pořádně ponořím, záleží na tom, jakým stylem jsou vyprávěny. Jestliže se každým odstavcem pročítám s obtíží a kousavým způsobem (všímám si, že tu a tam mi pohled zajíždí mimo text v knize), tak je dost možné, že zrovna tuhle knihu rychleji odložím. Když je ale děj knihy vyprávěn pro mě zajímavým způsobem, anebo mi prostě přijde pozoruhodný a všechny jeho nedostatky schovám za svou bujnou fantazii, pociťuji, jak se do něj každým dalším slovem nořím víc a víc. Je to jako kdybych se potápěla, a i když vím, že mi dochází kyslík, nechce se mi vyplout zpět na hladinu ze strachu, že ztratím ten hezký pocit ve mně. U čtení však neztrácím kyslík, ale spíše například školní prospěch kvůli času, který jsem měla strávit nad učením.
I přesto se stále obracím za literaturou častěji než za lidmi a povinnostmi. Možná je to proto, že jsem introvert, možná proto, že v sobě skrývám zvědavé dítě, které neustále touží po poznání, a možná jsem jenom ideálním příkladem lenosti. Ale ať už je to cokoliv, myslím si, že se toho nikdy nezbavím. Na tom, jestli je to dobře nebo špatně, tolik nezáleží.
Nikol Vašíčková 14 let
