Cesta do sáňkařského ráje
Autobusové nádraží v Moravském Krumlově se probouzelo do chladného prosincového rána. Šlo ovšem poznat, že se jedná o jiný začátek dne než obvykle. Na nádraží se pohybovaly mraky studentů, kterým i přes mráz za nehty kouzlilo úsměv v tvářích čekající dobrodružství. Společně s nimi zde stály kufry, tašky, vaky na lyže, ale i rodiče, kteří se od svých ratolestí nemohli odpoutat – vždyť jim odjížděly na dlouhých pět dní! Konečně si všichni nalezli svá místa v autobuse a vydali se společně s vánoční atmosférou získávat zážitky z malebného rakouského městečka Pfunds poblíž hranic s Itálií, a zejména pak ze svahů nedalekého lyžařského „velestřediska“ Serfaus Fiss Ladis.
Cesta probíhala bez problémů a s několika zastávkami jsme byli kolem páté hodiny odpolední na místě. Ještě před opuštěním autobusu nám paní učitelka Peterková oznámila čísla pokojů, následně jsme se mohli jít ubytovat.
Program začal kolem půl sedmé, kdy jsme se sešli v jídelně na večeři. Plnění našich hladových žaludků předcházelo denní hlášení, kdy byla stanovena služba na buzení a dostalo se nám informací ohledně denního řádu, včetně ranního odjezdu na sjezdovku. Během večeře jsme také měli za úkol zapsat se na papír do jednotlivých sloupečků – „Nejlepší lyžaři“, „Střední lyžaři“ a „Nelyžaři“.
Ti, kteří v rámci lyžařského výcvikového kurzu do hotelu „Schöne Aussicht“ zavítali již po několikáté, věděli, proč se na večeři těšit – a měli proč! Tříchodové menu zakončené dezertem opět stálo za to! Problém nastal až po večeři při zjištění, že se přes 90 % účastníků kurzu zapsalo do kolonky „Nejlepší lyžaři“. Naši vedoucí nám sdělili, že se situace vyřeší až ráno na svahu.
Po zbytek večera na nás čekala volná zábava ve formě povídání si s přáteli na pokojích nebo hry stolního tenisu či fotbalu, která skončila ve 22:00, kdy nás naši vedoucí navštívili na pokojích a oznámili, že máme zhasnout a jít na kutě.
Odbila sedmá hodina ranní a hotelem se rozezněl zvuk bušení na dveře. Budíček. Nachystali jsme se, nasytili žaludky vydatnou snídaní ve formě švédských stolů a v půl deváté se autobus plný nadšených lyžařů rozjel směrem k oblasti, kde leží 3 známá města – Serfaus, Fiss a Ladis. Dnes to náš autobus „zapíchl“ v nejvzdálenějším Serfaus.
Vytáhli jsme z autobusu lyžařskou výbavu, obuli si lyžáky, silní muži (na letošním kurzu jich nebyl zrovna přebytek) dali holkám své hůlky výměnou za jejich lyže a vyrazili jsme směrem k metru, které nás odvezlo na sjezdovku. My zkušenější, kteří jsme zde nebyli poprvé, jsme celou cestu „brblali“, čí nápad byl jet až do Serfaus. Kdybychom totiž jeli do Fiss, nemuseli bychom se přesouvat a z autobusu si to „nakráčeli“ hned k vleku. Náladu nám ovšem hned po výstupu z metra zlepšil pohled na čerstvě „urolbovanou“ sjezdovku. Dostali jsme skipasy a po skupinkách nastoupili do kabinek.
Nahoře na nás čekalo překvapení. Jelikož jsme se předchozí večer nedokázali do skupin rozdělit sami, pan Tkaný s panem Potůčkem sjeli kousek dolů a sledovali naši jízdu. Ihned po dojezdu vykřikli buď „Jednička!“ nebo „Dvojka!“ Když byli všichni dole, pan Potůček hrdě prohlásil: „Beru si jedničku!“ Tím pádem na pana Tkaného zbyla dvojka. Paní Peterková si vzala trojku, kde skončila dívka, která stála na lyžích vůbec poprvé, s několika jejími kamarádkami a jediným maturantem letošní sestavy, skvělým lyžařem Peťou Košíčkem. Vedoucí se u družstev ovšem každý den střídali a během toho týdne proběhlo několik přesunů lyžařů mezi týmy, protože, jak říká pan Tkaný, při první jízdě ze sebe nevypudíte ten nejlepší výkon.
Sjeli jsme si pár sjezdovek a zamířili do restaurace, kde se všechna družstva setkala. Zde také proběhl první přesun lyžařů mezi týmy, čehož jsem využil a zamířil do “trojky“. Dozvěděl jsem se totiž, že jelikož paní Peterková učí nelyžařku, tým si jezdí celkem svobodně pod vedením mladého instruktora Košíčka – nemohl jsem jej tam přece nechat samotného se všemi těmi dívkami.
Po obědě jsme pokračovali v lyžování až do odpoledních hodin. Před večeří jsme měli čas, proto se někteří z nás vydali za produkty místního supermarketu. Měli jsme proto možnost ochutnat všelijaké rakouské sladkosti či slané pečivo (mohu vás, milí čtenáři, ujistit, že po alkoholu nikdo nesáhl). Večeře byla opět výborná a po večeři… vždyť už to znáte.
Další den (stejně jako po zbytek týdne) jsme již konečně zastavili přímo u sjezdovky v městečku Fiss. Jak jsem již zmínil, došlo k přesunu vedoucích mezi týmy. Paní Peterková se se svou pravou a levou rukou (já a Petr Košíček) přesunula k „jedničce“ a pan Potůček měl na starosti nelyžařku ve trojce.
Všechno šlo podle plánu, vždycky jsme sjeli kus sjezdovky a čekali na zbytek týmu s paní učitelkou. Až jednou jsme takhle čekali minutu, dvě, tři, a paní učitelka s některými lyžaři stále nikde. Po nějaké době přiletěl Peťa Košíček se slovy: „Máme problém.“ Koleno pana Potůčka, milí přátelé, tentokrát zůstalo vcelku. Problém byl jinde… Petr Walla nešikovně spadl a nemohl se zvednout. Nakonec se zase dokázal postavit na zadní, ale nebylo mu příliš dobře, proto byl sanitkou odvezen do nemocnice. Naše obavy se naplnily a při obědě přišla zpráva, že mu lékaři diagnostikovali otřes mozku – nutno dodat, že už třetí v životě. Bylo jasné, že se do konce týdne na lyže již nepostaví, doufali jsme proto, že se brzy vrátí alespoň do hotelu.
My ostatní jsme si dali sraz o půl čtvrté u autobusu a lyžovali dál. Nevím, kdo tam v tu dobu byl, ale naše skupina rozhodně ne. Cestou k autobusu jsme totiž ztratili několik lyžařů. Ačkoli jsme se snažili držet pohromadě, někteří odbočili na úplně jinou sjezdovku, jiné na oplátku pozdně odpolední neupravené sjezdovky svedly do lesa. Všichni (až na Petra Wallu) jsme se nakonec ve zdraví setkali u autobusu.
Petr Walla nás (ostatně, jak to má již ve zvyku) opět překvapil. Po návratu do hotelu již ležel ve své posteli. Na otázku, kde se tu vzal, odpověděl: „Přijel jsem MHDéčkem.“ „Odkud?“ vyptávali jsme se dál. „To už nevím,“ odpověděl jistě Petr. „Jen vím, že jsem měl něco vzkázat učitelům,“ pokračoval. Na otázku „Co?“ odpověděl: „Tak to už bohužel taky nevím.“
Co ovšem věděl, bylo, že přijel s lyžáky a nemocničními návleky na nohách. Naštěstí měl po celou cestu přítelkyni na telefonu, která mu pomohla orientovat se. Ten den jsme mu ještě donesli večeři do postele a do konce týdne se podle očekávání na lyže již nepostavil, nicméně poslední den se s námi ještě alespoň podíval na svah a dokonce si radostně prozpěvoval píseň „Život je jen náhoda“, takže všechno nakonec dopadlo dobře.
Třetí den lyžování se nesl oproti dnům předchozím beze změn. Až poslední den přišla změna. Sbalili jsme se, vyklidili hotel a vydali se opět ke sjezdovce. Pan Tkaný se po dvou dnech strávených ve „dvojce“ a jednom dni ve „trojce“ konečně dočkal „jedničky“. Nahoře na nás čekalo příjemné překvapení. Oblaky a mlha z předchozích dnů se schovaly za alpské vrcholky a slunce zářilo plnou silou. Více než polovina družstva si u pana Tkaného „vydupala“, že si chce půjčit sáňky. Pan učitel nakonec svolil, a tak se „jednička“ rozdělila na dvě poloviny – jedna nadšeně běžela do půjčovny saní, druhá jen nechápavě kroutila hlavou, jak se může někdo takhle ochuzovat o možnost lyžování v tak krásném počasí.
S ostatními týmy a se sáňkařskou půlkou našeho družstva jsme se setkali opět u autobusu. Zde jsme se rozloučili s paní Peterkovou, panem Tkaným a Peťou Košíčkem, kteří zde zůstávali na druhý turnus studentů Primy, Sekundy a 1.A. My ostatní jsme se s panem Potůčkem a jeho manželkou vydali ke Krumlovu. Kdybyste se, milí čtenáři, účastníků zeptali, co si užili nejvíc, odpovědi by byly různé – lyžování, hraní stolního tenisu, večerní „drbání“ na pokojích. Velká část studentů by vám ovšem odpověděla, že si na lyžařském výcvikovém kurzu nejvíc užili sáňkování.
Ondřej Pitlach, Kvinta
