Každý se můžeme dostat na scestí, říká kaplanka Valentina Matúšová
Valentina Matúšová, kaplanka pracující ve znojemské věznici, má nezvyklé povolání. Pomáhá obviněným a odsouzeným. Když jsem se s ní setkala, fascinovala mě od prvního okamžiku svou energií a bezprostředností. Možná je taková proto, že jí v žilách koluje exotická rusko-gruzínská krev. S nabídkou rozhovoru souhlasila bez váhání. Chtěla jsem zjistit, jak se žena, narozená v ruské Soči, dostane až sem do znojemské věznice.
Všechno prý začalo hodně romanticky.
Ano, dá se to tak říct. Zamilovala jsem se tehdy do budoucího manžela, který pracoval u nás v Soči v jednom z programů Rady vzájemné hospodářské pomoci. Ta láska přišla jako zázrak. Asi po pěti letech známosti jsem pak odjela k němu, do Znojma. Co vám mám povídat, nejdřív to pro mě tady byl šok. Znojmo mně připadalo hrozně malé, vždyť Soč je lázeňským městem, jímž prochází za rok až šest milionů návštěvníků!
A teď si představte, najednou já tady. Manžela jsem se ptala, kdy mě konečně odveze do nějakého města, myslela jsem, že Znojmo je vesnice. Ulice tady byly v neděli odpoledne úplně prázdné, všechno zavřené a žádní lidé. Ale teď jsem si zvykla a jsem naopak ráda, že žiju právě tady.
Kdy vás napadlo stát se kaplankou?
To nebylo rozhodně tak, že jsem si řekla, budu kaplanka. Mělo to dlouhý vývoj. Byla jsem jako dítě pokřtěna v pravoslavné církvi. I do kostela jsem chodila. Ze začátku s babičkou, pak s maminkou. Přišlo mládí, a kostel byl odstaven na druhou kolej. Jenže za čas jsem si uvědomila, že mi něco schází. Přečetla jsem spoustu literatury, hledala, tápala, začala jsem hledat něco, co mě přesahuje, něco intimního. Člověk musí sám pochopit, že Bůh je uvnitř každého. Tehdejší znojemský pravoslavný farář Alexander Novák, hodně lidí si na něj bude ještě pamatovat, mi pak poradil, abych se přihlásila ke studiu na Pravoslavnou teologickou fakultu v Prešově, která měla detašované pracoviště v Olomouci. Já už o něčem takovém přemýšlela dlouho. V Soči jsem sice vysokou studovala, ale ve třetím ročníku mi vážně onemocněl tatínek, musela jsme pomáhat mamince, na dokončení nebylo i kvůli jiným rodinným problémům ani pomyšlení. Ale to je jiná kapitola. Do té školy v Olomouci jsem zavolala, jestli tam vůbec mohu studovat, vždyť jsem žena. Prý klidně. Jenže opět zasáhla hrozně smutná věc, během studií vážně onemocněl manžel, později i já. Musela jsem požádat o odklad, ale tentokrát jsem to nevzdala. Tématem mojí magisterské a posléze i doktorandské práce byla péče církve o nemocné a vězně. Chtěla jsem pracovat v hospici, ale lákala mě i práce ve věznici, kam jsem už dobrovolně chodila jako členka Vězeňské duchovenské peče. A tak, když se objevila možnost stálého místa ve Znojmě, ihned jsem kývla. Moje služba je tady ekumenická, to je důležité říct. Zastupuji všechny uznané církve.
Jaký je váš pracovní den?
Musím vstávat hodně brzy, už ve čtyři ráno, do Znojma dojíždím. Začínám nejdřív s administrativou. A pak chodím po odděleních a hovořím s vězni, většinou podle toho, jak si to sami přejí. Ptám se ale i těch, kteří tu potřebu zatím neprojevili, jestli si třeba nepotřebují promluvit, s něčím se svěřit. Víte, já jsem vedení věznice hrozně vděčná, že tuhle moji činnost podporuje, že si její důležitost uvědomuje.
Lidé ve vězení prožívají většinou velký stres, jsou zoufalí a soustředění jen na sebe. Nemůže být v této situaci hledání duchovních hodnot tak trochu méně trvalé a méně přesvědčivé?
K Bohu člověk přichází často bolestivou cestou. Jedna z nich je přes utrpení, třeba skrze nemoc, smrtí blízkých nebo vězením. O to jde. Bolest může být z tohoto pohledu darem. Víra má spoustu cest. U některých vězňů stačí jen naťuknout skořápku. Další zkoumají, co ze mě vypadne, ale ve skutečnosti nezkoumají mě, ale sebe. Snažím se je dovést k tomu, aby se chtěli změnit a nepokračovali v tom, za co se dostali do vězení. Ne proto, že je to někde napsané, ale hlavně proto, že to tak cítí, že se samozřejmě provinili proti státu, ale především proti svým bližním, proti sobě, proti Bohu. Cílem kaplanské peče ve věznici je přivést člověka k uznání vlastní viny.
Ne každý je věřící. Co se zatvrzelými ateisty, ti určitě ve vězení také jsou. Můžete pomáhat i jim?
Každý člověk, který říká, že je nevěřící, je vlastně věřící, jen o tom ještě neví. Duchovní služba snižuje napětí u všech odsouzených a projevuje se v celém vězeňském životě. Také ale i v jiných směrech. Mým úkolem nejsou jen pastorační rozhovory a vůbec různé druhy krizové intervence. Zajišťuji třeba i kulturní akce s duchovním obsahem, také literaturu. Chodíme na mše, třeba i na vycházky po městě. Venku vězni ucítí zas normální život, a když se pak do věznice vrátí, najednou na ně dolehne, co udělali, proč jsou tady. A sílí jejich přesvědčení, že už nikdy víc.
Máte nějakou zpětnou vazbu od propuštěných vězňů?
Mám. Vzpomínám na řadu případů, které dopadly moc dobře. Píšou mi dopisy. To potěší.
Ale udělali něco, co neměli.
I ten největší hrdina, který si myslí, že všechno ví a umí, se může dostat na scestí. Z různých důvodů.
Do práce se prý těšíte, aspoň se to o vás říká.
Naplňuje mě obrovským pocitem radosti, když u odsouzených pozoruji nepatrné, ale přece jen viditelné změny k lepšímu. Těší mě to jako matku, jejíž dítě si zapne jeden knoflíček, a pak už dva. Kdo vidí svého bližního jako svého bratra, vidí Boha svého. Samozřejmě, někdy je těžké něco takového plně přijmout, zvlášť když hovořím s odsouzeným, který udělal něco hrozně špatného a hodně ublížil. Ale není tohle právě pro mě a pro ostatní takzvaně čisté a bez viny výzva, není to podnět k tomu, abychom něco pochopili a někam se posunuli i my?
Upřímně vám, paní kaplanko, děkuji za rozhovor.
Alžběta Janíčková