Ikona slovenského hokeje Peter Šťastný: Byla to tehdy obrovská zodpovědnost, že jsme nechali Mariana doma

Nebývalou ochotou mě překvapili bývalí hvězdní útočníci slavné NHL – bratři Anton a Peter Šťastní, kteří před domácím utkání Znojma s Insbruckem (v neděli 10. března) pozdravili znojemské publikum v dresech Orlů…

Nutno je ovšem dodat, že hlavním důvodem, proč se slavní bratři Šťastní ve Znojmě objevili je jejich dlouholeté velké kamarádství s koučem Orlů Miroslavem Fryčerem… Tomu výrazně pomohli v jeho začátcích po tehdejší jeho emigraci do Kanady, kde byli nějaký čas i jeho spoluhráči… Bývalé útočníky Slovanu Bratislava Antonína, Petera a Mariana Šťastného považuje Fryčer jako by byl jejich čtvrtý bratr…

Peter Šťastný – narozen 18. září 1956 – 62 let. V 80. letech minulého století byl druhým nejproduktivnějším hráčem NHL. Lepší byl jen Wayne Gretzky. Jeho bilance v NHL je obdivuhodná – 977 utkání, 450 branek a 1239 bodů.

Je nepochybně největší osobností slovenského hokeje a ve své době též nejlepší evropský hráč NHL. Před svou emigrací v roce 1980 se ještě stačil výrazně zapsat i do historie Československého hokeje ziskem dvou titulů mistrů světa z let 1976 a 77. Reprezentoval Československo, Kanadu i Slovensko.

Anton Šťastný – narozen 5. srpna 1959 – 59 let. Ve dvaceti odešel s bratrem Peterem v roce 1980 do NHL se zkušenostmi ze 48 reprezentačních zápasů, ve kterých vstřelil 25 branek.

V Kanadě v týmu Quebec Nordiques několik let zářil se svými bratry Peterem a Marianem. Tomuto klubu zůstal věrný po celých svých devět sezon v NHL, kde odehrál 716 zápasů, ve kterých získal 688 bodů za 272 gólů a 416 asistencí.

Zařazuje se mezi legendy NHL, protože osm sezon za sebou vstřelil minimálně 25 gólů!

Peterovi a Antonínovi Šťastnému jsem položil několik otázek…

Peter, já vás obdivoval celý život, a teď tady s vámi a vaším bratrem Antonínem sedím tváří v tvář. Nemůžu tomu ani uvěřit. Do Znojma jste zřejmě přijeli za Mirkem Fryčerem…

Ano, přijeli jsme za Mirkem, protože jsme kamarádi. Na chviličku jsme se tady stavovali na podzim, ale tehdy se nehrál žádný zápas. Teď se znají naše manželky, tak nám zavolaly. A zrovna přijel bratr ze Švýcarska, takže je to dobře načasovaný…

Kde teď žijete?

Žiji v Bratislavě, ale hodně cestuji, takže to mám tak půl na půl. V Americe mám totiž čtyři děti a každé žije v jiném státě USA. Jedna dcera ve státě Washington, druhá v Montaně, jeden syn v Coloradu a Paul v Nevadě v Las Vegas.

Paul hrál taky za reprezentaci USA…

Ano, dokonce byl jednu dobu kapitánem.

Míra povídal, že když přišel do NHL, tak na vaši radu vložil peníze do důchodového fondu, a dodnes z něj pobírá rentu…

Říká se – dobrá rada nad zlato. To platí pořád…

Hodně jste taky Mirkovi pomohli v jeho začátcích za mořem…

S Antonem jsme už měli roční zkušenost a s Mirkem jsme kamarádi. A jak víte, v NHL je velká konkurence. Jsme kamarádi už z reprezentace. S Antonem hrál Mirek už od juniorky a se mnou byl už na olympiádě v Lake Placid. Za rok jsme spolu strávili v reprezentaci 120 dní, takže jsme se dobře znali. A když přišel, byl spoluhráč, byl kamarád, tak jsme mu pomohli… Na začátku je to těžké. My jsme tam měli naštěstí jeden druhého, byli jsme tam tři, protože manželka přišla, a měli jsme už roční zkušenost…

Peter, vy už jste byli s Antonínem v Kanadě, ale váš třetí bratr Marian to neměl s emigrací lehké, protože estébáci byli jistě na pozoru…

Marian přišel za námi za devět měsíců. Jak se říká – boží cesty jsou nevyzpytatelné. Dostal se, protože byl velký zájem ze všech stran. Dělalo se, co bylo potřeba, aby to nakonec vyšlo. Byly tam všelijaké velmi riskantní plány a projekty, ale hodně z nich jsme zavrhli. Marian měl rodinu, tři malé děti a riskovat všelijakými letadly, vrtulníky nebo balony by bylo nebezpečné. Víte, jak ti vojáci byli na hranicích aktivní, aby dostali dovolenku, tak by sestřelili cokoliv… Byly různé nebezpečné varianty, ale nakonec to vyšlo celkem bezpečnou cestou přes Jugoslávii. Ale teď vám řeknu, co jsem tenkrát cítil – to byl obrovský balvan, velký klavír, který mi spadl z ramen. Byla to obrovská zodpovědnost, že jsme tenkrát nechali Mariana doma. A když jsme tehdy dostali telefonát, že je ve Vídni, tak to byl nejkrásnější telefonát, který jsme kdy dostali…

Velká radost, že se to povedlo.

Ohromná radost, že je už venku, a navíc s celou rodinou.

Peter, co pamatuji, tak jste tehdy v nároďáku jako mladý nejvíc zazářil na MS 1976 v Katovicích…

To bylo překvapení i pro mě a snad pro každého. To jsem byl ještě dorostenec a oni mě zavolali na soustředění nějakého výběru… Myslel jsem si, že tam budu jen do počtu a pak mě pošlou domů…

Jako dorostenec?

Já jsem byl dorostenec. (Teďka už je to juniorka – přidal se Anton). Tenkrát byl jen dorost, ale nyní je to rozdělené na dorost a juniorku. Tehdy byli dorostenci od 16 do 19 let. Teď už je to jinak. Ale stále jsem byl ještě junior. ((Anton – Peter se vrátil z Katovic a hráli jsme finále o mistra ČSSR…)

Jeden rok jste se Slovanem vyhráli ligu.

A ještě předtím jsme třikrát vyhráli dorostenecký šampionát ČSSR…

Antone, kolik dětí máte vy a kde žijete?

Děti mám dvě a žiju ve Švýcarsku.

Proč ne na Slovensku?

Na Slovensku jsem skončil s hokejem a ve Švýcarsku jsem si našel práci. Na Slovensko též jezdím, protože jsem měl tady taky práci a firmu na výrobu nábytku. (Peter dodává – žije tam, kde je šťastný a kde se umí postarat o rodinu.)

Jenže vy jste šťastní úplně všude…

(Velký smích všichni) My umíme udělat i děvčata šťastnými. Zeptejte se manželky na její jméno…

Určitě je velmi šťastná…

(smích všichni)

Míra Fryčer se taktéž nechal slyšet, že jste byli takoví kamarádi, že nepamatuje žádné problémy mezi Čechy a Slováky vůbec. Ten vás vychvaluje, jak jen může…

Nějaké spory mezi Čechy a Slováky byly, ale Frigo, jako většina Moraváků, dobře zapadl. Moraváci jsou většinou dobré povahy a nejsou atypičtí, jako někteří Pražští… Ale ti jen někdy. Moraváci byli vždy jiní než Češi. S některými hráči si sednete víc, s některými méně. Velmi rád jsem měl třeba Jirku Nováka nebo Friga (Fryčer). Člověk si s takovými hráči i rád popovídá. A navíc je i člověk i obdivuje jako hokejisty, protože mají hokejové hlavy…

Zmínil jste Jirku Nováka. Asi před dvěma roky jsem se zastavil v Pardubicích a pořídil rozhovor s Vladimírem Martincem, který mi prozradil, že jeden z jeho hvězdných spoluhráčů Jiří Novák je úspěšným podnikatelem – hoteliérem v Pardubicích a Bohuslav Šťastný se zabývá prodejem zmrzliny. Někteří z vás si jistě odchodem za moře pomohli, ale jiným se mnohdy tolik nepoštěstilo…

Pan Husák nám říkal, že se náš socialistický stát umí postarat o své sportovce. Na to si dobře pamatuji. Ale nějak mu to nevyšlo…

Asi moc ne. Vždyť například reprezentační útočník Josef Černý prý bral ještě před časem důchod něco málo přes pět tisíc. Pravda, je to už nějaký čas, kdy se o tom zmiňuje jiří Holík ve své knize…

Nám bylo jasné, že se o nás stát nepostará, a musíme se o své rodiny postarat sami…

Vy jste se o sebe postarali dobře. Po nocích jsem tehdy poslouchal Svobodnou Evropu, abych se dozvěděl, jak za mořem záříte a nikdy jsem nerozděloval, jestli se jedná o Čecha či Slováka. Já jsem vždycky říkal že se cítím jako Čechoslovák…

Já jsem též nikdy nerozděloval. Já rozděluji lidi jen na dobré a zlé a ne, odkud jsou. Teď jsme tady na pozvání Mirka. Ale nejsem tady poprvé. V minulosti tady byl juniorský šampionát, tak jsem tady byl jako scout St. Louis Blues s bratrem Antonem, který tady byl služebně.

A kde máte dneska bratra Mariana?

Marian žije v Kanadě. Vlastní velké golfové hřiště. Podniká podobně jako Jiří Novák. Pořád spekuluje… Hlavu nemá jen na česání…

Na závěr bych ještě jednou rád vyjádřil vděk za to, že jsem vás dnes mohl potkat…

Rozumím vám. Já sám si doteď vzpomínám, když jsem potkal Bobby Hulla či Stana Mikitu, rodáka ze slovenských Sokolčan. Ti mi byli představeni na jedné akci.

Byl to snad Stan Mikita, který vymyslel zahnutí hokejky?

On to vymyslel spolu s Bobby Hullem. Stan si zlomil hokejku a pak to začalo. Začaly se zahýbat hokejky… V těch letech to byly úžasné věci…

Zdeněk Kapinus