Hudba jako most mezi Českem a Rakouskem: Rozhovor s Kateřinou Málkovou, ředitelkou festivalu Silberbauerovo hudební Podyjí

Mezinárodní festival Silberbauerovo hudební Podyjí zahájil 23. srpna svůj 6. ročník koncertem "Nová generace rakouských interpretů" v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vranově nad Dyjí. Do tohoto města se festival vrací pravidelně – nejen kvůli výjimečným Silberbauerovým varhanám, ale i díky místním lidem, kteří o nástroj i prostory kostela pečují, a atmosféře, která tu každoročně mezi hudebníky a návštěvníky koncertů vzniká. Zahajovací koncert se dle nadšených ohlasů publika vydařil a potvrdil, že festival má v regionu své pevné místo.
 Za vznikem Silberbauerova hudebního Podyjí i jeho dramaturgií stojí varhanice Kateřina Málková. Festival založila s cílem prezentovat lidem varhany od výjimečného znojemského varhanáře Josefa Silberbauera jako koncertní nástroj, a to v autentickém prostředí sakrálních staveb Podyjí, které varhany zdobí. Sama se dlouhodobě věnuje poučené interpretaci staré hudby, koncertuje doma i v zahraničí a usiluje o to, aby varhany nebyly vnímány jen jako nástroj doplňující liturgii, ale jako plnohodnotný sólový i komorní nástroj.

V rozhovoru jsme si povídali o tom, jak festival vznikal, jaké jsou záludnosti ve hraní na různé varhanní nástroje a jak například vybírá místa a dramaturgii festivalových koncertů.

Rád bych náš rozhovor začal trochu ze široka, aby Vás čtenáři o něco lépe poznali. Pamatujete si, kdy jste si poprvé sedla za varhany? Co vás tehdy na nich nejvíce zaujalo?

Mé první setkání s varhanami přišlo až na konzervatoři. Původně jsem se hlásila na klavír, ale kvůli autonehodě cestou na přijímačky jsem dorazila pozdě a ve stresu. Nejspíš jsem ale zas tak špatně nezahrála, protože k mému překvapení mi místo klavíru nabídli alespoň varhany. A k ještě většími překvapení jsem hned cítila, že mi ten nástroj sedí. Fascinovala mě koordinace rukou a nohou, pedálová klaviatura — bylo to jiné než klavír. Nejsem ten typický varhaník, co vyrůstal na kůru v kostele, ale možná právě proto mě varhany tak oslovily.

A co vás přivedlo zrovna ke znojemskému varhanáři Josefu Silberbauerovi? Jak vznikla myšlenka festival uspořádat?

Silberbauera jsem objevila díky varhanám v Hrušovanech a Drnholci, které pocházejí z jeho dílny, a chtěla jsem nějakým způsobem propojit místa, kde se jeho nástroje dochovaly. Postupně jsem se začala zajímat také o jeho učitele Ignáce Floriana Casparida. Festival má za cíl nejen přinášet lidem nové nevšední hudební zážitky, ale měl by do budoucna zajistit i potřebnou podporu pro restaurování těchto varhan. Zároveň jsem cítila potřebu přiblížit varhanní hudbu širšímu publiku a líbila se mi i myšlenka navazování spolupráce s dalšími českými i rakouskými hudebníky.

Během Vaší bohaté koncertní činnosti jste už jistě hrála na nepřeberné množství varhan a jak je známo – každé jsou trochu jiné. Co je pro Vás při hře na různé nástroje tou největší výzvou?

Největší výzvou je rychle se zorientovat v technicky složitých moderních varhanách. Doma vše bez problémů nacvičíte, ale na místě vás čeká úplně jiný nástroj — někdy to u moderních digitalizovaných varhan působí jako „řízení vesmírné lodi“. V Česku je to naštěstí jednodušší díky převaze historických nástrojů, které se navíc postupně citlivě restaurují. Ale i tak to nemusí být zrovna snadné. Co se týče zvuku, v rámci festivalu se nebojíme experimentovat — hrajeme moderní skladby na barokní varhany, propojujeme je s cimbálem, cinkem, nebo i s videomappingem a tancem. Varhany mají v hudbě stále obrovský potenciál.

Nyní již k samotnému festivalu. Ten jste sama před šesti lety založila a dodnes také připravujete jeho dramaturgii. Jak vůbec vznikne takový první festivalový koncept? 

Festival vznikl začátkem covidu, což nebylo snadné. Měla jsem jasnou představu, znala jsem skvělé hudebníky a chtěla jsem dát akci mezinárodní rozměr. Spolupráce s Dolním Rakouskem se naštěstí hned osvědčila. Hlavní motivací bylo obohatit kulturní život v regionu, odkud pocházím, a upozornit na krásu varhanní hudby i nástrojů, které si zaslouží pozornost.

Varhany od Josefa Silberbauera zdobí nejeden kostel na české i rakouské straně regionu. Jak vybíráte místa festivalových koncertů? 

To bylo víceméně jednoduché. Hned od počátku jsem vybírala místa podle Silberbauerových varhan. Postupně se podařilo navázat skvělé vztahy s farnostmi i samosprávou a rozvíjet spolupráci. Každý rok pak přidávám k festivalovým akcím nové místo, nicméně je pravdou, že již osvědčené kostely jsou vždy organizačně snazší. Jako důležitou vnímám kontinuitu. Lidé si posupně zvykají, že se u nich v období srpna, září nebo října bude konat kvalitní koncert. Programy pak vždy přizpůsobuji prostoru i varhanám, a snažím se, aby měl celý ročník jednotnou dramaturgickou linku.

Jak jsme již zmínili, festivalové koncerty se konají na české a rakouské straně Podyjí. Vnímáte za šest let existence festivalu nějaké významnější rozdíly na obou stranách hranice?

Rozdíly jsou patrné. Přiznám se, že zpočátku bylo více obtížné získat si důvěru rakouských posluchačů. Jistě tam sehrála roli i drobná jazyková bariéra i opatrnost vůči něčemu novému. Ale na obou stránách hranice platí, že jakmile jsme si důvěru v průběhu let vybudovali, spolupráce funguje skvěle. Po šesti letech cítím, že vzniklo pevné partnerství mezi festivalem a diváky založené na společné radosti z hudby.

Jaké další koncerty letos Silberbauerovo hudební Podyjí posluchačům nabídne?

Pokud by to čtenáře zaujalo, určitě doporučuji, aby si našli webové stránky festivalu a začetli se do pozvánek na jednotlivé akce. Řekla bych, že letos je to opravdu pestré. Pokud bych ale mělo ve zkratce zmínit, co nás ještě letos čeká, tak druhý koncert s podtitulem „Řeholníci skladatelé“ představí hudbu skladatelů, duchovních 17. a 18. století. Konat se bude v Bazilice minor kláštera Geras 14. 9. od 17 hodin a už jen samotné místo slibuje silný zážitek. Vokálně-instrumentální koncerty 20. a 21. 9. pak nabídnou světovou premiéru skladby Landscape: SunReflections, Serenádu Josefa Suka a Brucknerovo monumentální Requiem. První koncert se odehraje pod širým nebem u jevišovické přehrady, druhý v kostele sv. Mikuláše v Röschitzu. Září zakončíme dvěma večery. 26. 9. ve Znojmě zazní Vivaldiho houslové sonáty v podání Eduarda Garcíi Salase. O den později v Rancířově připomeneme výročí kantorů Jiřího Ignáce Linka a Jakuba Jana Ryby duchovními skladbami v podání Ensemble Serpens cantat. Říjen přinese tradiční koncert Děti a hudba (10. 10. v Mikulově), kde vystoupí mladí interpreti z Česka i Rakouska a festival uzavře 11. 10. hudebně-literární pásmo věnované biskupu Augustinu Lucianimu v kostele sv. Leopolda ve Stoitzendorfu. Do tohoto místa zavítá festival vůbec poprvé, a to se souborem Musica Panica. Na každou akci se opravdu moc těším.

To je tedy opravdu veliká porce kulturních akcí. Možná se nyní zeptám příliš jednoduše, ale… na který z koncertů se Vy osobně těšíte nejvíce?

Těším se opravdu na všechny, ale… pokud bych měla vybrat, pak pro mne budou nejvíce speciální oba večery s Brucknerovým Requiem. Každé provedení bude mít díky odlišnému prostředí jinou atmosféru a pro mě bude z pohledu organizátorky zajímavé sledovat, jak na stejnou hudbu posluchači při změně místa zareagují.

Máte nějakou vizi, kam by se podle Vás mohl festival dál vyvíjet? Máte nějaký sen, vzdálený cíl, ke kterému byste se chtěla s festivalem dopracovat?

Ráda bych festival rozšířila do dalších míst a pokračovala v pořádání velkých open-air koncertů, které podle mě mají silný dramaturgický potenciál. Chtěla bych také natočit druhé CD cyklu Varhany v Podyjí, ale zatím na to nezbývá dost času. A mým osobním snem je zrestaurovat varhany v mém rodném městečku — festival vnímám jako cestu, jak se k tomu postupně přiblížit.

To bychom Vám jistě moc přáli. A závěrem mi dovolte přejít na trochu odlehčenější notu. Vím, že napříč umělci je toto velmi rozdílné – někdo má rád ve svém volném čase úplné ticho, někdo naopak bez hudby nevydrží ani vteřinu. Jak to máte Vy?

Volného času upřímně moc nemám. (usmívá se) Ale když už, poslouchám jazz nebo progresivní rock. Dřív jsem také zpívala v metalové kapele, což asi čtenáře dost překvapí… Takže mám blízko i k tvrdším žánrům. Všeobecně si ale spíš myslím, že hudebníci raději vyhledávají ticho. Přece jen je to způsob, jak si od hudby na chvíli odpočinout.

Moc Vám děkuji za inspirativní rozhovor i za Váš čas. Přeji Vám, aby se letošní ročník festivalu po všech stránkách vydařil a přinesl posluchačům nezapomenutelné kulturní zážitky.

Josef Kovačič