Bývalý hokejový reprezentační útočník Oldřich Válek byl nedávno uveden do síně slávy Českého hokeje
Je to víc jak 11 let, co Znojemsko přineslo rozhovor s legendou československého hokeje – mistrem světa z roku 1985 v Praze – Oldřichem Válkem.
Před nedávnem byl Oldřich Válek uveden do síně slávy Českého hokeje.
Tehdy jsem Oldu Válka poznal v obsluhujícím benzinky v Moravských Budějovicích, kde jsem s ním za pochodu rozhovor i pořídil. Až po pár letech čistě náhodou jsem se s Oldou potkal před moravskobudějovickým marketem. Tam jsme o našem tehdejším rozhovoru prohodili zmínku a Olda neotálel s tím, že si budeme tykat. Olda si stejně jako já na nic nehraje, takže jsme si hned lidsky sedli.
V té době žil tento vynikající hokejista nedávné minulosti s rodinou v chalupě svého tchána v malebné vesničce Nimpšov vzdálené asi osm kilometrů od Moravských Budějovic. Protože se tato víska nachází jen dva kilometry od Nových Syrovic, odkud pochází moje manželka, tak jsem se tam vydal. Oldu jsem v Nimpšově sice nezastihl, ale byla tam přítomna jeho žena se svými rodiči, která mi na Oldu poskytla kontakt. Tomu jsem pak ještě téhož dne večer zavolal a připomněl mu náš tehdejší rozhovor. Olda byl i po letech v obraze.
Nyní, když byl Oldřich Válek v roce 2019 uveden do síně slávy Českého hokeje mě napadlo, že by stálo za to pořídit rozhovor s ikonou jihlavského i českého hokeje znovu…
Oldřich Válek získal stříbrnou medaili na MS 1983, zlatou medaili na MS v roce 1985 a byl mistrem ligy 1981/82, 1983/84 a 1984/85.
V Dukle Jihlava strávil roky 1982 až 1988, následně působil dva roky ve finském Lahti a potom dva roky v Norsku a opět rok v Lahti.
Posléze se opět od roku 1993 a 1996 vrátil do HC Dukla Jihlava. Během působení v Jihlavě byl v sezoně 1995/96 na hostování ve Francii.
Celkem v dresu jihlavské Dukly odehrál 483 zápasů a získal několik individuálních ocenění. V sezoně 1983/84 se dělil s Vladimírem Růžičkou o titul nejlepšího střelce v nejvyšší soutěži.
Svou hokejovou kariéru ukončil v HC Moravské Budějovice jako hrající asistent trenéra.
Takový je výčet bývalého vynikajícího hokejisty Oldřicha Válka.
Náš současný rozhovor s Oldřichem Válkem se uskutečnil v pátek 8. února v hospodě Jana Jiřího Grassela v Nových Syrovicích nedaleko od Moravských Budějovic.
Nesl se na vlně kamarádského povídání dvou vrstevníků – mnohdy prošpikovaný i humorem, kteří se po čase znovu sešli. Právě tam mi Olda Válek (ročník narození 1960) ochotně odpovídal na moje otázky…
Oldo, před nedávnem jsi byl uveden do síně slávy Českého hokeje. Co to pro tebe osobně znamená?
Je to největší ohodnocení československého, či českého hokeje jaké může být. A je jasný, že pro mě už je to poslední věc, kterou jsem v tom hokeji mohl dostat.
Teď musíš být v permanenci novinářů… Kolikátým už jsem v řadě?
Nevím, asi stošedesátým druhým. (smích oba) No, tak dobře, asi osmej nebo devátej, nebylo to tak hrozný…
V Třebíči ti prý vystrojili i nějakou slávu…
Jó, tam jsem byl teďka v Třebíčsko – jihlavským derby vhazovat čestný buly. Bylo to tam dobrý, ale řekl bych, že víc skandovali ti Jihlaváci. Tomu se ani nedivím, protože ti třebíčští mě ani znát nemůžou…
Dost lidí si jistě myslí, že spolu s tímto oceněním jsi získal i nějaký finanční obnos…
V tomto případě se opravdu jedná o čestnou funkci v ohodnocení.
Takže finance žádný…
Dva melouny jsem dostal, ale musel jsem si pro ně jít do zeleniny. (řehot oba)
Hned jsem věděl, o jakých melounech mluvíš…
(smích) Dostal jsem na památku dres nároďáku, ale ten s tím novým lvem, ten moderní… Podle mě byl ale hezčí ten s tím lvíčkem na prsou, se kterým jsem hrával.
V našem tehdejším rozhovoru jsem ti položil otázku, jak vzpomínáš na dobu, kdy celý Horácký stadion skandoval Ólda Válek, na čež jsi mi odpověděl, že se na to sice dobře vzpomíná, ale žít se z toho nedá. Čím vším jsi pracovně prošel, abys po skončení profesionální kariéry uživil rodinu?
O tom bych ani nechtěl moc psát, protože po mých úspěších mě živí spíš manželka (smích). Teďka jsem už víc jak rok v částečném invalidním důchodu. Předtím jsem asi devět let dělal v Litobalu. Pak jsem byl jeden rok na operaci kyčle a druhý na koleně. Ale řekl bych, že já už toho moc nepotřebuju. Žiju skromně. Zvykl jsem si…
Ale jak jsi říkal, jen ze slávy se žít nedá.
Tak samozřejmě, manželka je teď vytížená. Ale čím víc pracuje, tím míň času má na mě. Ale vidíme se rádi, když večer přijde, dáme si kafíčko spolu, je to pěkný. Probereme každý den…
Když jsem s ní mluvil, řekl bych, že tě miluje…
Já si myslím že jo, doufejme…
Oldo, a co trenéřina, ta by tě nebavila?
Když jsem končil, tak jsem tady v Budějovicích ještě hrál jako hrající asistent trenéra. Pak jsem nějakou dobu pracoval na zimáku v bufetu a znovu se vrátil k budějovickému áčku. Dělal jsem to rád, ale na druhou stranu jsem si uvědomil, že trenéřina asi pro mě nebude to nejořechovější, co bych mohl dělat. Nejspíš bych mohl trénovat asi jenom nějaké malé kluky, abych jim měl co říct. U těch dospělých jsem měl pořád pocit jako hráč a to se nedá. Dokázal jsem se vžít do zápasových situací, jako jsem byl dřív, ale nedokázal jsem říct hráči – dneska ti to nejde, tak sedíš. Nebyl jsem ten člověk, který uměl hráčům v pravou chvíli vynadat či pochválit. Chtěl jsem být v tom dění, ale spíš jako spoluhráč…
Oldo, jaká všechna bydliště jsi v životě prošel, než ses usadil tady v Moravských Budějovicích?
Napřed jsem se přistěhoval jako malý kluk z Opavy do Třebíče, kde jsem bydlel s babičkou, která mě vychovávala. Hodně brzo jsem totiž přišel o rodiče. Tam jsem žil do 18 let. Pak jsem odešel na vojnu do Jihlavy, kde jsem podepsal a dostal byt. Po několika letech se pak přestěhoval do druhého bytu. A po rozvodu jsem se s nynější manželkou přestěhoval do Brtničky. Pak jsme se odstěhovali do podnájmu do Dačic. Z tohoto podnájmu jsme pak šli do posilovny, kterou jsem provozoval a v ní měli i bydlení. Z Dačic jsme se pak přestěhovali do tchánovy chalupy v Nimpšově. A teď už skoro tři roky bydlíme v domku v Moravských Budějovicích. Je to spíš taková chata, kterou si postupně zvelebujeme. Prostě jak se dá…
Asi bys potřeboval dva melouny, ale ne ty z tý zeleniny…
(smích oba) Teď bych potřeboval ty pravý melouny. (smích) Ale na druhou stranu já říkám, že peníze kazí charakter. (smích)
Proč ses usadil nakonec v Moravských Budějovicích?
Už když jsme bydleli v Dačicích, tak manželka říkala, že by se jí líbilo v Moravských Budějovicích. Do Jihlavy bych ji asi nedostal, i když by tam byla pro trénování možnost jiná. Jenže v Budějovicích jsem s těma klukama hrál a pak je začal i trénovat. Kdybych byl v jiným mužstvu, kde bych se s hráči seznamoval, tak by oni měli na mě jiný názor a já na ně. Nebyl bych pro ně hráč. Navíc už mi licence „B“ propadla. Ale manželce se tady líbilo, tak jsme se tady usadili…
A co tvůj syn a hokej?
Zpočátku se mu nechtělo, jezdili jsme trénovat do Pelhřimova. Od páté třídy přešel do Třebíče a tam je stále, hraje za juniorku…
Potatil se?
Já nevím. Má jiný hokejový styl, je docela chytrej, není takovej rapl. Nelítá do všeho, není takový typ, že by musel dávat góly za každou cenu, raději nahraje. Má elegantnější styl bruslení, ale není tak tvrdej. Nyní má osmnáct let…
Oldo, nejvíc hokejových sezon jsi odehrál v jihlavské Dukle, kam jsi přišel z Třebíče jako osmnáctiletý kluk a trenér Pitner tě hned vytáhl na křídlo k Jaroslavu Holíkovi, který byl o osmnáct let starší.
Jak jsi mi řekl, oba jste byli takoví kohouti. Jak jste se s Holíkem snášeli jako spoluhráči a později jako hráč a trenér?
Prvního půl roku jsem do Vánoc stál a jenom trénoval. To proto, že jsem měl průser kvůli tomu, že jsem tenkrát podepsal dva přestupní lístky. V tu dobu odcházel z Jihlavy Vláďa Martinec, který tam byl na půl roku. A až odešel, tak jsem hrál a hrál… No a hrál jsem se starým Holíkem, a co pamatuju, tak on už toho moc nenabruslil, jezdil akorát mezi modrejma a na mě řval a hokejkou ukazoval „mladej jeď dopředu, jeď dozadu.“ Takže já jsem tam lítal jak na péro. To byl prostě starej Holík. On byl super, ale později už po panu Neveselým, když nás začal Holík trénovat, tak chtěl po nás strašně moc a nadával nám, že jsme lajdáci, i když jsme hráli dobře. On neměl flákárnu rád, protože byl vždycky tvrdý i k sobě. Když jsme měli letní přípravu, tak nás honil všude možně a přitom to s námi sám i běhal. To bylo úplně hrozný a my jsme byli nasraní. Co se týkalo vytrvalosti, tak on byl úplnej blázen. Měl ohromnou výdrž. My jsme byli kámoši do doby, než přišla první minuta přípravného utkání před sezonou. To jsme byli hned v sobě. Hnedka nás to ale opustilo. Byli jsme oba pruďasi, ale v zápětí to z nás vyprchalo. Nedívali jsme se pak na sebe mezi prsty, ani žádná nenávist. Tak to bylo od doby, co jsem přišel do Dukly.
Nabídl ti Holík jako bažantovi hned tykání?
Když jsem přišel do Jihlavy a sedl si v šatně, tak jsem měl z jedné strany Honzu Suchého a z druhé strany Holíka. Řekl jsem jim dobrý den a Souška posmrkl a řekl mi – ty vole, jdi prdele. Přece nám nebudeš vykat, tak jsem jim začal tykat. V tý době tam byl ještě kromě Holíka Honza Hrbatý. Byli dvakrát tak staší jak já. Honza Suchý byl o nějaký ten pátek mladší. Ale asi by bylo blbý, kdyby si hráči, co spolu hrají a sedí spolu v šatně, vykali…
Holík ve své knize o tobě uvádí, že tě moc usměrňovat nešlo, že jsi byl odjakživa svůj…
Byl jsem asi, to je pravda. Jenže v tý době, kdy nás Holík začal trénovat, tak já už jsem byl, si myslím, hotový hráč. Ve všem jsme si nesedli a kolikrát kohoutili… Ale v osobním životě si myslím, že jsme spolu vycházeli dobře. I když nějaké ty šprajci tam byly…
V oné knize tě ovšem Holík vychvaluje, že jsi byl tahoun a střelec týmu, který válcoval obranu soupeřů silou. Byl jsi nabušený a navíc jsi výborně bruslil. Co vše jsi dělal proto, žes měl vypracované tělo jak kulturista?
Myslím si, že jsem hodně cvičil. Můj syn Patrik nyní v juniorech zvedá 80 kilo, tak si myslím, že už je to dost. A já v mých 17 letech jsem zvedal 100 kilo, takže nějakou tu sílu už jsem měl. A na vojně jsme cvičili pořád. Třikrát, čtyřikrát týdně… Asi jsem byl na ledě rychlej – výbušnej, ale co mi vytkl trenér Standa Neveselej, bylo, že prý na těch bruslích místo bruslení utíkám. Tento styl bruslení jsem ovšem získal v Jihlavě, kdy jsme bruslili rovinky, co jsme jezdili půl či tři čtvrtě hodiny na tréninku…
Holík též v knize neopomněl, že tě lidé v Jihlavě milovali a jen čekali, co zase Olda na ledě předvede…
Vždycky se samozřejmě nepovedlo to, co jsem chtěl. Nemyslím si, že bych byl nějaký bavič, to v žádném případě… Ale tím přístupem srdcovým jsem se snažil mužstvo strhnout v čase, kdy jsme prohrávali, aby se to nevzdávalo…
Byl jsi prý nabušený, ničeho ses nebál a i když na tobě viseli dva obránci, tak jsi ještě dokázal dát jednou rukou gól…
Tohle říkalo dost lidí, je to možný, i když si na to moc nepamatuju…
Holík v knize neopomněl ani to, že jsi měl problém s životosprávou…
To se o mně ví. Nikdy jsem se netajil tím, že mi chutná pivo.
Jsi kuřák. Kouřil jsi i během kariéry?
Kouřil jsem a myslím si, že dost. Ale v tý době se to dalo vydejchat. Během těch tréninkových jednotek mi to nějak extra nevadilo. Plíce se stačily okysličit. Kuřáků nás tam moc nebylo, ale pan Neveselý to o nás, co jsme kouřili, věděl. Ale neřekl bych, že po nás extra šel. Ale Souška (Jan Suchý) – to bylo něco jiného. Ten dával Pitnerovi pokutu každý měsíc… Myslím dvě nebo tři stovky. Souška říkal Píťovi: Trenére nezlobte se, já budu stejně kouřit. Vykouřil cigáro, tipl ho a šel na led. Kdysi dávno jsme s klukama seděli na hotelu a kouřili a najednou se tam objevil Neveselka a povídá mi: „Oldo, ty kouříš?“ No a já říkám jo. A kolik za den? A já mu říkám: „Tréňo, tak čtrnáct, patnáct.“ A kluci se tlemili, protože věděli, že vybáňám daleko víc. A Neveselka mi povídá: „A kdy to stihneš, vždyť pořád trénujem…“ Kouřil jsem dost a to zvlášť, když jsem popíjel pivo…
Řekl jsi mě, že máš po operaci kyčle a kolena. Jak se ti teď daří zdravotně?
Myslel jsem si, že po těch operacích to bude jako před třiceti rokama, ale není to tak. Ozývá se to. Kyčel je jakž takž, ale koleno cítím, jako bych ho měl v nějakém obvazu, nebo stažený… Když jsem byl na kontrole, tak mi doktor říkal, že je vše v pořádku, že je to klidný… Ale není to ono…
Tohle to s kýčlí máme společný. Mám čtyři roky po operaci. A přišel jsem na problém právě při hokeji, kdy se ozvala bolest v třísle. Nemohl jsem pořádně zabrat. Jak se to ozvalo u tebe?
V tý době už jsem měl po kariéře a hrál tady tu městskou ligu. Ale už pět let zpátky se to začalo ozývat. Sem tam mě v tom píchlo a časem to bylo pořád horší a horší. A pak jsem volal doktorovi, že už mě to bolí i v noci. A když už kvůli tomu nespíš, tak je to špatný. Teď po operaci je to lepší, ale není to stoprocentní. Není to to, co jsem od toho očekával…
Když jsem tě v obci Nimpšov hledal na chalupě tvého tchána, tak jsem si všiml, že tato chalupa má číslo 9, tedy stejné číslo, jako jsi nosil dlouhá léta na dresu v jihlavské Dukle…
To je pravda. Tuhle chalupu, která se nám líbila, jsme našli na internetu, ale neměli jsme na ni peníze. Tak jsme ji nabídli tchánovi, jestli by jí nechtěl a on ji koupil. Trošku jsem mu tam pomáhal, ale moc toho nebylo, protože já jsem takový neumětel. A když jsme pak šli z těch Dačic, tak jsme se tam nastěhovali a bydleli tam asi pět let.
Než jsem jel za tebou pořídit tento rozhovor, tak jsem se o tobě zmínil Mírovi Fryčerovi, který teď trénuje Orly Znojmo. Mirek na tebe vzpomíná a dokonce řekl, že jste byli i kamarádi…
Samozřejmě na Míru pamatuji. To už je snad čtyřicet let zpátky. On byl tehdy v reprezentační dvacítce a my v osmnáctce. Devatenáctka tenkrát nebyla, takže on hrál za dvacítku. Z té generace ročníku 1959 znám hodně kluků…
Během kariéry jsi byl draftován i do NHL, proč na NHL nakonec nedošlo?
Draftovali mě, bylo mi myslím pětadvacet a to až po mistrovství světa v Praze v roce 1985. Na draft si mě sice napsali, ale nakonec nebyl žádný zájem. Tenkrát šel do zámoří akorát Igor Liba a Dušan Pašek.
Když za tehdejšího režimu chtěl emigrovat právě Míra Fryčer, tak dokonce uvažoval, že by přeplaval i Dunaj…
Tenkrát jsem hrál za armádní tým a kontráši nás sledovali na každém kroku. A strašili nás vším možným. Nikdy jsem ale nenašel odvahu, abych emigroval. A to přes to, že nás za oceán lanařili. Jihlava byla armádním týmem a takzvaná očka nás venku hlídala. Dohlížela i na to, abychom chodili ve dvojicích. Člověk tak nevěděl třeba i to, že by ho mohli i venku odpravit. I to se nám v hlavách honilo. Tak složitá doba tenkrát byla…
Zdeněk Kapinus
