S obtížnými brouky obyvatelům nepomohou ani hygienici
Známá filmová písnička začíná radou: Nech brouka žít. Vzpomněla jsem si, když do redakce zavolala zoufalá obyvatelka domu na Palackého ulici 11: „Pojďte se podívat, jak tady žijeme, je to hrůza.“ Její hlas zněl naléhavě. Prý je tam otravují nějací broučci.
Obyvatelé oslovili několik institucí, mimo jiné hygienickou stanici, nikdo zatím nepomohl. Hmyz se nejprve usadil na lípách rostoucích v bezprostřední blízkosti domu a odtud začal během prázdnin okupovat severní stěnu paneláku. Bydlící přestali přes den otevírat okna či věšet prádlo. Odešla jsem tam s nedůvěrou, ale brzy jsem pochopila, že bydlet s blanatkou lipovou, tak se ten brouček jmenuje, není skutečně žádný med.
„Moje jméno prosím neuvádějte,“ prosila mě sympatická důchodkyně. Byt měla uklizený a čistý, jen uprostřed obýváku podivně trůnilo plážové lehátko se zahradním stolečkem. „To patří na balkon, kde teď ale nemohu sedávat,“ vysvětlila omluvně a rovnou mě tam zavedla.
Anexe brouků nevypadala na první pohled tak strašně. Ale i z malé kapky může být velké mokro, když kape pořád. A tady nepřetržitě prší už přes dva měsíce. Drobné tečky s nožičkami a křidélky lezly po parapetu, několik jich klouzalo po okně, koukám, pochodují i po podlaze. Další pohyblivý pás se šikuje po stěně do dalšího patra.
Na jednom z dalších balkonů se skláněla starší žena a snažila se hmyz zametat na lopatičku. Namáhavě přitom oddechovala: „Dobrý den, vy jste ze Znojemska? Vůbec to nepomáhá, na jednom konci začnu a na druhém abych metla znovu. Lezou i dovnitř, nemohla jsem větrat celé léto, klid je od nich jen v noci, ale to se mi zas o nich zdá“.
Jedna blanatka dosedla na mou tvář a začala mě zkoumat. Když jsem ji odehnala, přisedla další. „Hleďme na tu havěť drobnou, tu si trousí, tu si zobnou…“ zanotovala jsem si v duchu.
Podle entomologa Martina Škorpíka z Národního parku Podyjí není tento druh hmyzu nebezpečný. „Je to ploštice a rozhodně s člověkem nemá nic společného. Pokud někam leze, tak ať ji vymetou, nebo vyluxují nebo si jí nevšímají,“ radí.
Ono se to ale lehce řekne. Někteří z tamních obyvatel jsou méně pohybliví a balkon pro ně býval jednou z mála možností, jak se dostat na vzduch. Tedy býval. Každodenní setkávání s nezvanými drobnými živočichy se proměnil v horor. Ploštice vytvářejí shluky, ve kterých může být až dvacet tisíc jedinců, tedy přibližně 35 kusů na centimetr čtvereční.
„Pokud blanatky představují vážný problém, ve skutečnosti spíše psychologický než faktický, nezbude než dezinsekčni zásah,“ připouští i Petr Kment z Národního muzea v Praze.
Podobná situace se ve velkém odehrála před lety v Basileji, kde tento způsob použili. „Přemnožení jedinci blanatky se shlukovali na stěnách budov, balkonech, plotech, i dětských prolézačkách a rovněž pronikali otevřenými okny do domácností. Zásah v městských parcích organizovalo město, přičemž zkoušeli i šetrnější metody – horkou páru a vysavače, aby nezamořovali parky insekticidy,“ doplňuje Pavel Kment.
A dodává ještě jednu důležitou informaci: „Ploštice zůstanou na kmeni lip, případně na stěnách domu až do jara, po ochlazení se pouze nebudou hýbat. Kolik ploštiček bude příští rok, záleží na tom, kolik jich zahyne přes zimu chladem. Vzhledem k tomu, že se k přezimování slézají dohromady ze širokého okolí, může se výskyt na balkonech opakovat.“
Oldřich Šebesta z Krajské hygienické stanice o zdejší situaci ví, ale nařídit deratizaci v tomto případě nelze. „My se musíme řídit zákonem. Zasáhnout bychom mohli jen v případech, kdy je v místě hmyz epidemiologicky významným.“ A to blanatka lipová není. Podobně jako třeba mandelinka bramborová. „Ti lidé tam se musejí obrátit jen na nějakého rostlináře, aby se zasáhlo v zájmu ochrany rostlin,“ radí.
Podle ředitele Městská zeleně Znojmo Radoslava Habrleho použít chemickou cestu, aby blanatka lipová neškodila nejen lidem, ale i stromům, je i tak bezpředmětné. Proti použití insekticidů by se zvedla vlna odporu. Po vinobraní tady aspoň zkrátí pomocí přistavené plošiny nějaké větve na lípách, které rostou nejblíže k domu, protože právě odtud se ploštice rozšiřují do okolí. Ale tohle řešení je jen dočasné.
Nabízí se také možnost lípy nechránit vůbec: „Už loni jsme obdrželi žádost, abychom pokáceli dvě třetiny zdejších stromů. Kvůli tomu, že stíní. Dovedl bych si představit, že bychom místo některých vysázeli další na lepším místě, někde skutečně rostou poněkud nevhodně.“ Proti návrhu se však jednoznačně postavil Odbor životního prostředí. Blanatka lipová ovšem tehdy ještě nikoho netrápila.
Ctít stromy, potažmo brouky, by se mělo. Nech brouka žít, žuchty čvachty piškumpré, ať se pachtí světem dál. Měl by ovšem nechat žít i on nás a neohrožovat naše zdraví. Světová zdravotnická organizace ostatně definuje zdraví jako stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody. Tedy nejedná se jen o absenci nemoci nebo vady. A být v kůži starého člověka, kterému ploštice výrazně ztrpčují život, by se určitě nikomu nechtělo.
Alžběta Janíčková
