Tajemství školních lavic

V létě jsem byl s rodiči na výletě v městečku Polná. Šli jsme se také podívat na expozici místního muzea Stará polenská škola. Vstoupili jsme do barokní budovy, kde je expozice vybavení školy z roku 1866. Díval jsem se na starou tabuli, lavice, destičky, glóbusy a byl jsem v úplně jiném světě. Protože mě jednotvárný výklad průvodkyně moc nezaujal, začal jsem si představovat, jak to ve třídě asi tenkrát vypadalo. Hned se mi v hlavě vynořilo mnoho otázek. Bylo tu o přestávkách tolik křiku jako v naší třídě? Měli vůbec tenkrát přestávky? Co vlastně ve škole dělali, jak se společně bavili? V hlavě se mi odehrávaly útržky starých filmů. Bylo to tak ale doopravdy? Bavila naše praprababičky a prapradědečky škola? Těšili se do ní? Jak vlastně to naše školní martyrium začalo?

Nevím proč, ale najednou byl přede mnou obrázek jako vystřižený z knížky Boženy Němcové. Úplně jsem před sebou viděl kluka, asi tak desetiletého. Budu mu říkat třeba Jan. Jeho rodina byla chudá, i na chleba museli šetřit. Měli jen malé políčko, o které se pečlivě starali, protože je všechny živilo. Štěstí Jan zatím moc neměl. Na hraní s kamarády nebyl čas, musel pomáhat na poli i mamince v domácnosti.

Jednou, když Jan pracoval s otcem na jejich políčku, projížděl kolem nejkrásnější kočár, jaký kdy viděli. Kočár s dvanáctispřežím svalnatých běloušů začal pomalu zastavovat. Ze stupínku seskočil sluha a přišel k překvapenému otci.

„Nemohl byste donést trochu vody naší paní?“ zeptal se.

„Ale samozřejmě, Janku, dojdi ke studánce pro vodu!“ odpověděl otec.

Janek utíkal do nedalekého lesíka a za chvíli byl zpátky se džbánem studené, křišťálově čisté vody. Přistoupil ke kočáru. Z okna se vyklonila paní v krásných šatech.

„Děkuji ti, chlapče, jak se jmenuješ a co tu děláš?“ zeptala se.

Jan se dlouho nenechal pobízet a hned se rozpovídal, jak se s tátou stará celý rok o jejich malý kousek pole. Paní se to vyprávění moc zalíbilo a pozvala je, aby za ní druhý den přišli na nedaleký zámek. Až tam se otec se synkem od sluhů dozvěděli, že je pozvala sama císařovna Marie Terezie, která je zde právě na návštěvě. Dostali strach, co je čeká.

„Nebude lepší vrátit se rychle domů?“ přemýšlel nahlas tatínek. Měl ze setkání s panovnicí obavy. Kdo ví, co všechno jí chlapec napovídá. 

„Já bych chtěl ještě jednou Marii Terezii vidět, zůstaneme tady,“ žadonil Janek.

Za chvíli je císařovna přijala v altánku zámeckého parku a s Jankem si dlouho povídala o tom, co ho baví a co rád dělá. Tatínek se ke slovu moc nedostal. Nakonec se zeptala:

„A čím bys chtěl, Janku, být?“

„Byl bych rád felčarem a pomáhal lidem,“ odpověděl Janek.

Panovnice se usmála a vzal si jeho otce stranou.

„Zaplatím tvému talentovanému synkovi studium. Má v sobě hodně odhodlání, určitě z něj bude dobrý lékař,“ oznámila mu.

Tatínek ani nevěděl, jak má poděkovat. Bylo to moc radosti a štěstí najednou. 

Když se za několik dní vracela Marie Terezie zpět do Vídně, vzpomněla si na Janka „Kolik je asi mezi prostým lidem takových šikovných dětí,“ napadlo ji. „To by se mělo využít!“

Dlouho pak nad tím přemýšlela. A tak dostaly 6. prosince roku 1774 všechny děti rakouského císařství mimo jablíček, ořechů, sušeného ovoce a perníčků ještě jeden zvláštní mikulášský dárek – povinnou školní docházku.      

Oto Liebiger, tercie