Moranu spálil i utopil v Dyji Libohlásek

Skupina školáků s plackami Libohlásku vycházela minulé pondělí po poledni ze znojemské školy na náměstí Republiky. 

Na chodníku se rychle řadili do dvojic. Někdo držel v rukách flétničku, další zase bubínek, někteří zase neveliké ženské postavičky z papíru a textilu.

Nepřehlédnutelné byly vozembouch a hlavně velká slámová Morana ozdobená vaječnými skořápkami v rukách Jaroslavy Ondrové, jedné z vedoucích Libohlásku.

Její kolegyně Lenka Rosenheimová ještě přepočítala, jestli některé z dvaapadesáti dětí nechybí. A pak už se vzduchem mihla kantorčina paže, školáci i učitelky rozezněli hudební nástroje a z desítek hrdel se ozvalo radostné Nesem‘ léto zelený a vajíčka červený...

S dětským pěveckým souborem Libohlásek se setkáváme již…

…tři desítky let. Do svého repertoáru nejčastěji zařazuje populární písně z dětských pohádek a filmů. Řadami sboru za dobu existence prošly již stovky zpěváků a zpěvaček. Školáci od druhé do deváté třídy každoročně připravují vánoční koncert pro rodiče i příznivce. A byli to právě rodičové, kteří před školou vytvořili neveliké publikum.

„Hody jsou, hody jdou, nesou léto před sebou,“ pokračovaly děti v několikaminutovém pásmu, v němž se střídal zpěv s recitací. V prvním nacvičeném po kovidové odmlce. A vůbec prvním, kdy měly vyprovodit Moranu k řece.

„Smrťáka nesem‘, s velikým nosem, do vody ho dáme, nad ním zazpíváme,“ ukončila vystoupení závěrečná recitace, načež všichni přešli k nedalekému divadlu, před jehož vchodem opět pásmo zaznělo.

Pak se zastávkami spojenými s přednesem na Masarykově náměstí a u Karolíniny brány sešli k Dyji.

Na mostě zapálila Jana Ondrová hlavu Morany. Chvíli vyčkala, než se plamen rozhoří, a poté hodila figurínu do vody.

„Hezky se rozloučili se zimou,“ zhodnotila pásmo učitelka a dnes důchodkyně Lenka Poláková, která čtvrt století vedla na této škole dětský soubor až do odchodu v roce 1990. „Tehdy jsem ale na vše byla sama,“ poznamenala.

text a foto: Eman Macoun