Milenci Vánoc
První sněhové závěje letošní zimy s sebou přinesly vánoční atmosféru. Tato nálada mě v předvečer Štědrého dne vyhnala z mého malého útulného bytečku v centru Brna do ulic velkoměsta. Hodiny odbily devátou večerní. Mé čichové buňky nasávaly sváteční atmosféru plnými doušky a nemohly si vybrat, zda jim víc lichotí vůně pečených kaštanů či skořicového trdelníku. Líbezný tón Tiché noci se nesl ulicemi jako zpěv chóru kostelem a já se začínal na svátky klidu a míru těšit. Při myšlence, že zítra touto dobou budu se svou rodinou sedět u stromečku a rozbalovat dárky, jsem se pousmál.
Zima mi začala zalézat pod nehty a já se chystal k návratu do svého příbytku. Znenadání jsem však zahlédl něco, kvůli čemuž se mi téměř zastavil dech. Tím zjevem byla dívka asi mého věku, stojící pod rozzářeným stromem. Pod sněhově bílou čepicí s bambulí se schovávaly velké safírové oči. Tváře měla rudé jak rajská jablíčka. Jemným foukáním si zahřívala zmrzlé ruce.
Najednou se ta nejroztomilejší kukadla zahleděla do těch mých. Stál jsem jak přimražený. Chtěl jsem odvrátit zrak, ale nemohl jsem – jen blázen by to udělal! Chytil jsem příležitost za pačesy a pomalým krokem se vydal přímo k ní. Vzdálenost mezi námi se zkracovala – oči stále přilepené na sobě – až jsem došel k ní.
„Dobrý večer, slečno, čekáte tu na někoho?“ zeptal jsem se opatrně. Zaculila se a hláskem jemným jako hlas slavíka odpověděla: „Nečekám – jen jsem před spaním dostala chuť na doušek čerstvého vzduchu a atmosféru Vánoc.“ Co teď? Přece neodejdu, pomyslel jsem si. Pousmál jsem se a svůdným tónem promluvil: „Tak to jsme na tom stejně. Dostal jsem nápad – dvě osamocené duše uprostřed města – co kdybychom zašli třeba na svařák, slečno…“ „Laura,“ doplnila mě, „a ano, na ten svařák s tebou půjdu ráda.“ Pokývnul jsem hlavou na znamení souhlasu, představil se na oplátku a společně jsme se vydali k nejbližšímu stánku.
Ten večer byl dlouhý. Nezůstalo u jednoho kelímku. Toulali jsme se ulicemi Brna a chovali se jako malé děti, až jsme oba skončili v mém bytě. Svařák nahradilo víno z mých vlastních zásob a vánoční koledy byly vystřídány nejsladšími ploužáky. Protančili jsme celý byt, až nás nohy donesly do ložnice. Ta roztomilá kukadla pod vánočním stromem najednou zmizela – vypařila se jak pára nad hrncem. Místo nich na mě hleděly jiskřící oči samotného Lucifera! Dál již asi pokračovat nebudu – ó, ďáble andělský, cos to provedl? To všechno jen kvůli tobě – zhřešil jsem!
Pomalu jsem otevřel oči a pohlédl na ciferník budíku. Ukazoval devět hodin ráno. Hlava se mi motala jak kolotoč na Zelňáku a já byl dočista zmaten. To celé se mi asi jen zdálo, ale byl to krásný sen. Šel jsem do kuchyně a postavil na čaj. Když jsem jej zaléval, všiml jsem si vypité lahve vína na kuchyňské lince, vedle níž ležel papírek. Zaraženě jsem došel k němu a začal nahlas číst:
Milý Casanovo, děkuji Ti za včerejší večer – bylo to úžasné. Ačkoli nám osud nadělil jen velmi málo společného času, zažila jsem s Tebou jednu z nejkrásnějších chvil svého života. Ani nevíš, jak ráda bych se dnes ráno probouzela na Tvé hrudi, ale nešlo to – promiň. Je zde jeden důvod, kvůli němuž jsem se musela za svítání vytratit. Třeba se někdy v budoucnu naše duše setkají a já Ti budu moci pravou příčinu objasnit, ale teď to opravdu nejde. Budeš mi chybět, princi můj.
S láskou,
Tvá Laura
P.S. Šťastné a veselé!
Žaludek jsem měl až v krku. Došlo mi, že to celé nebyl jen pouhý sen, ale líbezně krutá skutečnost. Hlavou se mi honila miliarda myšlenek, ale nedokázal jsem odpovědět ani na jednu z nich – Co měl celý ten včerejší večer znamenat? – Proč odešla? – Z jakého důvodu mi neřekla důvod svého zmizení? – Proč vlastně celý ten dopis?
Vzal jsem hrnek čaje a došel k oknu. Ulice byly dočista prázdné – kdo by taky na Štědrý den běhal po venku? Všichni tento den trávili doma se svými rodinami. Sněžilo, ale napadaná vrstva se na zemi dlouho nedržela a hned po dopadu tála. Sklo okna mého bytu plnily kapky roztátého sněhu. Závodily se slzami, stékajícími po mé tváři a padajícími do hrnku čerstvě uvařeného čaje. Doufal jsem, že ji tam někde dole na ulici spatřím, ale roztomilé stvoření s těma nejspanilejšíma očima, které jsem kdy potkal, se neobjevilo. Byl Štědrý den a já zůstal sám. A ta dívka? – Tak tu jsem již nikdy nespatřil…
Nespoutaný básník
