Bojují o životy druhých na hranici svých sil

Původně jsem chtěla čtenářům přiblížit zápas našich znojemských zdravotníků a jejich covidových pacientů a přispět v této složité době k objektivní informovanosti obyvatel regionu. Ředitelství znojemské nemocnice ale reportáž neumožnilo. Zájem však projevila Fakultní nemocnice v Brně. Zde jsem se s žádnými překážkami nepotkala, jen s ochotou a velkou vstřícností. Ostatně, občas se tu léčí i lidé ze Znojemska.

Patří k nejvytíženějším

Takže jsem se tam v úterý 9. března vydala. Bylo krátce před polednem, venku už bylo cítit jaro. U vrátnice pro personál mě vítá mluvčí nemocnice Veronika Plachá.

Rychle se oťukáváme. Na moji první otázku týkající se nemocných s covidem reaguje s jistotou i zaujetím, je si vědoma toho, že se o těch věcech psát musí, že je to potřebné a užitečné.

„V tuto chvíli ošetřujeme sto osmdesát pacientů na standardních odděleních a čtyřicet osm na jednotkách intenzivní péče. Ta čísla jsou samozřejmě proměnlivá. Někoho v ubíhajícím čase propustíme, někoho přivezou, někdo další zemře. Umírá se denně.“

A jedním dechem tisková mluvčí zdůrazňuje, že pandemie je už hrozně dlouhá a že přetížení zdravotníci, kteří nemocným pomáhají a zachraňují životy, jsou už velmi unavení.

„Patříme v tomto směru k nejvytíženějším nemocnicím v republice. Aby se sem všichni nakažení vešli, bylo nutné přebudovat už sedmnáct jiných oddělení na covidová. Například zmenšit rehabilitaci, geriatrii, gynekologii i psychiatrii, sloučit třeba oční kliniku s urologií. Je to velmi složité.“

Pokud ale sanitky přivezou pacienta v akutním stavu s jinou než covidovou diagnózou, je samozřejmě hospitalizovaný. Všelicos se ale odkládá, například plánované neakutní operace, není pro ně ani místo, ani zdravotníci. Všechny personální rezervy spolyká covidové oddělení.

Sněhulák na tři hodiny

K pacientům se vstupuje v takzvaném sněhulákovi, což je místní výraz pro ochranný oděv. Dvoje gumové rukavice na ruce, čepice, návleky na nohou, přes to overal, respirátor, brýle a ještě štít, který si v brněnské nemocnici sami vyrábějí.

„Ve sněhulákovi se zdravotníci mohou pohybovat mezi pacienty maximálně tři hodiny. Pak je třeba vše si znovu převléct. Od hlavy až k patě. Mezitím nesmějí vycházet ven, nemůžou jíst, pít, ani se poškrábat, aby se nedotkli sliznice,“ popisuje Veronika Plachá.

Nedá mně to a vyhrknu: „To nemůžou ani na toaletu?“

Mluvčí se usmívá: „Ani tam. Jedině vyjít ven, všechno ze sebe sundat, zmuchlat a pak se obléct do nového. Bezpečnostní pravidla jsou u nás velmi přísná. Lékaři a sestry jsou sice očkovaní, ale ani to je nechrání stoprocentně. Musíme se prostě snažit ze všech sil.“

Na zákoník práce si nehrajeme

Míříme k budově infekčního oddělení. V současné době tu leží covidoví pacienti v nejvážnějším stavu. Celkem je tu osm jednotek intenzívní péče, každá s kapacitou šesti až sedmi pacientů. Dostat se až sem ale nechce žádný z nich.

Na chodbě to vypadá trochu jako ve válečném lazaretu. Spousta poliček s různým zdravotním materiálem. Kolem pobíhají sestry, něco pořád odnášejí, přinášejí, kmitají jak včelky.

Ze dveří vychází staniční sestra Barbora. Velmi sympatická mladá žena. Podílí se na ošetřovatelské péči a k tomu ještě dohlíží na stav zdravotnického materiálu, na správný chod přístrojů a píše rozpis směn. To poslední ale není vůbec jednoduché.

„Když nikoho nemám, musím nastoupit sama. Holky slouží třeba den-den, noc-noc. A vždycky dvanáctky. Jinak to prostě nejde. Na zákoník práce si momentálně nehrajeme, pracuje ten, kdo má ruce a nohy, a taky kdo je ochotný,“ říká sestra Barbora.

V této situaci odejde jen zbabělec

Před rokem si nedovedla něco takového představit.

„Ano, na jipce lidi dřív také umírali. Ale zdaleka ne v takové míře. Po tom těžkém roce tady si každý z nás dobře uvědomuje, že se smrtí se bojuje, ale nesmí nám to přerůst přes hlavu. Je třeba neotupět, ale zůstat nad věcí, přinejmenším v zájmu zachování vlastního zdraví,“ prozrazuje se stopou smutku v hlase. „A pak najednou člověk slyší, že covid vlastně neexistuje. Že je to jen nafouknutá bublina a že roušky jsou zbytečné. Nebo že nemocnice zkreslují statistiky, protože chtějí vydělávat. A ještě spoustu dalších nesmyslů. Jen ať ti lidi přijdou! Navleču je do overalu a ukážu jim, jaká to je legrace. Pochopili by okamžitě. A co teprve, kdyby se těžký průběh té nemoci týkal jejich blízkých nebo jich samotných,“ uvažuje nahlas sestra Barbora.

Její život je teď jen práce a až zoufale krátký odpočinek mezi službami. Na nic dalšího není čas. Má přitom dvě malé děti předškolního věku a manžela, který naštěstí všechno chápe a pomáhá, jak může. Nedá mi nezeptat se, kde bere sílu.

„V téhle situaci odejde jen zbabělec. Upřímně řečeno se ale cítím velmi vyčerpaná a bezmocná. Nemyslím z toho každodenního kontaktu se smrtí, ale z toho, že jen máloco zvládám, jak bych chtěla. Ani být dobrá máma.“

V tu chvíli se jí láme hlas. Hladím ji po ramenou a najednou se bezmocná cítím také.

Smrt si nevybírá

Tady na jipce bojují o přežití všichni pacienti. Sestry už většinou poznají, že se blíží smrt. Někdy zase všechno vypadá nadějně, nemocný se rychle zotavuje, nečekaně ale sraženina ucpe krevní řečiště, srdce se zastaví, a je konec.  Nebo se jeden den pacient normálně baví, někdy dokonce i zažertuje, ale najednou se jeho stav prudce zhorší, musí se intubovat, a pak už nezbývá než věřit na zázrak. A když ten nepřichází, vpouštějí sem nejbližší příbuzné, aby se s umírajícím rozloučili. Ti přicházejí, nechápou, hledají i viníka, občas upadají do hysterie. Sestry jim mohou, kromě osobní účasti, nabídnout jen vodu a židli.

Kde končí svoboda jednoho, začíná svoboda toho druhého

Vcházíme do takzvané pracovny sester. Prostor je tu rozdělen do přísně oddělených zón, v jedné z nich blikají přístroje monitorující fyzické funkce pacientů. Vypadá to tu jak v řídícím centru zaoceánské ponorky. Za skleněnou přepážkou však není moře, ale místnost s bezvládně ležícími lidmi.

Dívám se na mladého muže. U úst má kyslíkovou masku, prudce dýchá a je při vědomí. S námahou zdvíhá hrudník a pak těžce vydechuje. Jako by se dusil. Medicína zmůže jen něco.

„Bohužel ho asi ho čeká intubace, vůbec se nelepší. Ale pojďme raději bokem, určitě mu není to okukování příjemné,“ osloví mě empatická zdravotní sestra Pavlína, další z těch, co se tu o pacienty stará. Také má doma dvě malé děti. Ale teď musí napnout síly a v každodenní realitě se soustředit se na svou práci.

Lidé, co popírají covid, už přestala řešit.

„Jsou zkrátka hrozně hloupí. Jenže tam, kde končí svoboda jedněch, začíná svoboda druhých. A já mám právo na to být zdravá. To mně ovšem odpírají ti, kteří nařízená opatření nedodržují, a ještě proti nim protestují. Máme tu zkrátka nebezpečnou epidemii, první v moderní době, a všichni se musíme podle toho chovat,“ říká sestra Pavlína.

Vtom začíná pípat jeden z monitorů. Kdosi tam vzadu za sklem, další pacient, má problémy. Pavlína se se mnou ani nestačí rozloučit. Běží za plentu, kde si rychle obléká ochranný oděv. Šla bojovat o další život.

 Na smrt třicetiletých si nezvyknete

Lékaři jsou také přetížení a v jednom shonu. Přednosta kliniky infekčních chorob MUDr. Petr Husa má na mne čas jen chvíli a já to chápu.

„Situace se změnila. Těch covidových případů je nesrovnatelně víc než dřív, možná kvůli různým mutacím, to ještě přesně nevíme.  A už to není ani tak, že na covid umírají jen nejstarší ročníky. Přibývají mladší, před tím třeba úplně zdraví. Víte, když odcházejí třicetiletí, na to se zvyknout nedá,“ říká mi zkušený lékař s pevným a silným pohledem.

I on už cítí únavu a vyčerpání. A při otázce, kam chodí relaxovat, se upřímně zasměje. „Relaxovat? Vždyť nemám kde. Dřív jsem plaval, teď to nejde, ani na kole jezdit po okrese nemůžu. Některá opatření podle mne nejsou oprávněná. Šlapu jen doma na rotopedu.“

Světlo na konci tunelu

Moje návštěva končí. Loučím se s mluvčí brněnské fakultní nemocnice paní Plachou, která mě obětavě doprovázela, a upřímně jí děkuji.

Při cestě domů mě ovládají silné pocity. Uvědomuji si, že jsem přijela do Brna, abych popsala, co je vlastně nepopsatelné. Jak těžce se na covid umírá a jak záslužná a velice obtížná je práce lékařů a sester. Přesněji řečeno, jaké to je pracovat na covidovém oddělení, a přitom se nezbláznit.

Nedá mi to, abych závěrem ještě nepřipojila obecný, ale důležitý dodatek.

Covid se týká každého z nás, dokonce i těch, kteří už jej prodělali.

Není třeba mít neopodstatněný strach, ten svazuje a poškozuje. Nesmíme ovšem nepřítele podceňovat, podléhat absurdním dezinformacím a chovat se, jako že se vlastně nic neděje.

Smysluplným programem je ohleduplnost a vzájemná pomoc. Všichni jsme přece součástí jednoho celku a hrozící rizika by nás měla sjednocovat.

Světlo na konci tunelu existuje.

Alžběta Janíčková