Švrk neboli Don Alonso, muž dlouhého života a ještě delších prstů

Víte, kdo to byl Švrk či Don Alonso?

Mladí se už možná neorientují, ale postarší vědí svoje.

Gottwaldovsko (dnes Zlínsko) mělo svého Františka Čubu a Znojemsko Aloise Švrčka, jejichž vazy nezlomily ošemetné životní karamboly, ani Listopad 1989, kdy padalo nejen listí, ale i hlavy. Možná dostali tihle dva trochu za uši, ale srdnatě se otřepali a v politice pokračovali dál jinými prostředky.

Člověk upadnout může, ale nesmí zůstat ležet. Nehledě k tomu, že v politice – kterak říkával s oblibou Winston Churchill – lze umřít několikrát. Jenomže právě v životě politickém platí rčení, že co mě nezabije, to mě posílí.

Jak František Čuba, tak Alois Švrček měli v sobě ten životní motor, který se jen tak nezadřel.

Bylo by snadné vynášet ošidná hodnocení, jaký Alois Švrček byl, když náhle nebyl. Pamatuji si ovšem, kterak první muž znojemské radnice Pavel Balík jednou na adresu Aloise Švrčka poznamenal: To by byl starosta, jakého by Znojmo potřebovalo. Musel by ale být o patnáct let mladší. Pak bychom se snad i toho obchvatu dočkali…

Jenomže Švrk řečený Don Alonso, už měl přece jen svoje nejlepší léta za sebou.

A jaký byl, když si svoje nejlepší léta náležitě a zaslouženě vychutnával?

Moc často a moc blízko něho jsem se v době, kdy se ještě soudruhovalo, nevyskytoval. Ale když se mi to sporadicky podařilo, stálo to za to. Nejde o to, že jsem měl nejednou názor, který jsem nemohl říct ani nahlas, natožpak jej hodit na papír, ale vždy jsem Švrka fascinovaně sledoval, jak umí přesvědčit i ty, kteří s ním zpočátku nesouhlasili. A přitom žádnou rétorickou školu nevystudoval, nezvyšoval hlas a nepoužíval drakonických opatření. Tedy alespoň ne přede mnou.

Začal od píky a šel krok za krokem.

A pamatoval si.

Především byl vždycky svůj a na nic si nehrál. Avšak když přišlo na lámání chleba, dokázal prosadit svou děj se co děj. Dokonce se říkalo, což nemohu potvrdit, ale jen tlumočit, právě tohle. Měl prý svého času delší prsty než vedoucí tajemník OV KSČ Zdeněk Rada.

Kdo dnes ví, patrně nepoví…

Jako každá velká osobnost měl Alois Švrček jak svoje přátele, tak i nepřátele, aniž by se však nechal otrávit kterýmkoli z obou protikladných táborů. Jednotné zemědělské družstvo v Práčích (nemýlím-li se, tak se jmenovalo Mír) řídil způsobem rafinovaným. Obklopil se schopnými lidmi, kteří spolehlivě vykonávali činnosti, jimž on rozuměl jen částečně, čehož si byl vědom.

Byla to dle mého názoru jedna z jeho nejcennějších vlastností. Znal zkrátka své dispozice v tom, v čem se orientoval i v čem měl hokej, což přenechal povolanějším. A v podnikání se pohyboval s obratností kolíkovače parcel během zlaté horečky na Klondiku.

Zkrátka se vyznal v tlačenici.

Kulturní dům v Práčích by mohl vyprávět, jak ona tlačenice bývala pestrobarevná. Alois Švrček měl sice svého kulturního atašé – Ing. Pavla Šplíchala –, ale když za humny v Práčích zastavil stříbrný Ford Escort Miroslava Horníčka anebo černý mercedes Karla Gotta, nadešel čas, aby Don Alonso sestoupil ze svého piedestalu a hosty přivítal osobně, protože se k sobě chovali jako staří známí.

Padli si zkrátka do noty. S panem Horníčkem si pan Švrček dokonce tykal.

Vlastimil Mrva

foto: autor