Šachového turnaje o pohár Velké říjnové socialistické revoluce se zúčastnilo i pět neorganizovaných sráčů

VZPOMÍNKOBRANÍ Předlistopadovým tajemníkem Okresního národního výboru byl František Padrta, s nímž jsem coby naplavenina přišel v polovině osmdesátých let minulého století do styku často. Byl prvním funkcionářem, od něhož se mi dostalo poučení, že člověk nemusí být v partaji, nýbrž v partii.

František Padrta, jehož kariéra vyšla z učitelské líhně, vynikal mezi ostatními exponenty minulého režimu především tím, co skoro všichni postrádali.

Jeho parketou byl smysl pro humor.

Uměl komunikovat, když přišlo na lámání chleba, i normálně lidským způsobem, což bylo v časech předlistopadových vzácné. Humor byl – a dlužno dodat, že namnoze stále je – obecně považován za znesvěcení čehokoliv, čeho se týká. Legrace byla tehdy schválena jen ta oficiální a kdo se vymykal, stával se podezřelým, že podrývá autoritu socialistického zřízení. Smát se bylo povoleno jen tomu, co vůbec k smíchu nebylo, a opravdová sranda šla stranou.

František Padrta však byl schopen takzvaně mimo zápis odpálit politický fór i na půdě stranického sekretariátu, což jsem cenil. Přestože já partajní legitimaci potratil dřív, než mi ji podstrčili, on ji na rozdíl ode mne jako čelný představitel vrcholného okresního orgánu mít musel – ale nepokazil v rámci možností jakoukoliv prču. poněvadž ať byl jakýkoli, nikdy nebyl papežštější než papež.

Samozřejmě, že nemohu paušalizovat, protože jsem nikdy nemluvil s jeho přímými podřízenými o tom, jaký byl v práci, jak je peskoval anebo kterak bazíroval na maličkostech či do jaké míry si dovolil být velkorysý.

Vím ovšem, že snímek Františka Padrty jsem pořídil na toaletě Okresního národního výboru. Nehnul brvou a opáčil: To jsem zvědav, jestli se ti podaří tuhle fotku propasírovat do novin…

Ani jsem se o to nepokoušel, přestože Listopad 1989 byl na dohled a ledacos v novinách prošlo. Někdy taky mimochodem, aniž by člověk humornou věc spáchal cíleně.

Předkládám důkaz.

Pamatuji si, že jako tehdejšímu sportovnímu redaktorovi, když jsem editoval vydání Znojemska v tiskárně, mi unikla tahle věta: Šachového turnaje o pohár Velké říjnové socialistické revoluje se zúčastnílo 17 organizovaných hráčů a sedm neorganizovaných sráčů.

Bengál, který se tenkrát kvůli jednomu chybnému písmenku rozpoutal, byl kolosální.

Okresní sportovní guru Miroslav Husárek – jehož jsme v redakci překřtili na Miri Husi (dej mu pámbu klidného spočinutí) – pohotově žádal vedoucího tajemníka OV KSČ Zdeňka Radu, aby byl viník co nejpřísněji potrestán za znevažování revoluce, která nám přinesla světlé zítřky.

František Padrta se ovšem chechtal, až se za břicho popadal.

Kouzlo nechtěného zkrátka zafungovalo a byla to ukrutná sranda.

Já se ale ocitl na koberečku před tehdejší šéfredaktorkou nevěda, proč si mě zavolala do své kanceláře, hned následující den ráno, co se informace o šachových sráčích objevila v tisku. Začala mě pérovat, protože předtím zpucoval ji ideologický tajemník, jenž to slízl od tajemníka vedoucího.

Zákon padajícího hovna v praxi!

Vlastimil Mrva

foto: autor