Ohlédnutí za světem, jemuž před víc než čtvrtstoletím došel dech
V roce 1989 se Komunistická strana Československa ve Znojmě, která sídlila v takzvaném Bílém domě na náměstí Svobody, v příliš dobré kondici nenacházela. Potýkala se hlavně s problémy, kdy nebyla schopna reflektovat události, které bublaly všude kolem, hlavně v Praze. Obyvatelé okresu se ptali, ale odpovědí se jim nedostávalo. Ve vzduchu viselo, že se něco stane.
„Dobové fotky znojemských ulic jsou plné špíny a rozbitých zábradlí. Špatná situace byla i ve zdravotnictví, zdejším nemocnicím scházely přístroje. Dalším problémem a zároveň výsledkem vlády jedné strany se stala ztráta důvěry občanů v KSČ. V první půlce roku 1989 získala strana pouze 12% kandidátů z původního plánu,“ píše historik Jan Zerbst ve své publikaci Znojmo zahalené do sametového hábu.
Zerbstova kniha reflektuje regionální události, které předcházely a následovaly po Sametové revoluci, od níž letos uplyne jednatřicet let.
Toto listování knihou Jana Zerbsta není komplexně analytickým popisem veškerých událostí, ale spíše retrospektivou některých zajímavých momentů.
Paralýza znojemské KSČ v průběhu roku 1989 gradovala. Předsednictvo okresního výboru nebylo schopné řešit každodenní problémy. Čelní představitelé očekávali instrukce z Ústředního výboru KSČ, které ale nepřicházely, jelikož se zájem stranických špiček upínal hlavně na udržení ideového světa komunismu, který se začal hroutit nejen u nás, ale i ve světě.
Revoluční projevy do města okurek dorazily s osmidenním zpožděním od pražských událostí. První místní demonstraci svolal 25. listopadu Petr Dušejovský. Na náměstí Svobody u městských lázní naproti tehdejšímu sídlu OV KSČ. Podle vzpomínek se na demonstraci nacházel jeden řidič autobusu z Těšetic s vyzdobeným autobusem. Spolu s ním se sešla hrstka lidí čítajících přibližně pětadvacet osob.
Druhá demonstrace, generální stávka, se konala 27. listopadu a občané ji spojili s manifestací na podporu stávkujících studentů a znojemského Občanského fóra, které bylo založeno o den dříve. Od dvanácté hodiny začaly proudit davy lidí na náměstí Míru (dnešní Masarykovo).
Novinový článek ve Znojemsku se zmiňuje o tom, že mezi řečníky byli přímý účastník 17. listopadu na Národní třídě, chartista, nebo třeba populární brněnský herec Josef Karlík. Nicméně na vlečce dopravního auta, které posloužilo jako improvizované pódium, se objevily i další osoby.
Mimo jiné k demonstrantům promluvil i příslušník SNB, který požadoval za sebe a za kolegy objektivní vyšetření a pravdivé informace o průběhu zásahu pořádkových jednotek na Národní třídě. Ubezpečil demonstranty, že on i jeho spolupracovníci chtěli sloužit společnosti. Jeho vystoupení neslo určitý uklidňující prvek. Oním mužem byl Petr Sikora, pozdější šéf znojemského územního policejního odboru a nynější starosta Dyjákoviček.
Petr Sikora vystoupil, ale co se bude dít dál, nevěděl ani on. Panovala totiž nejistota, jak se zachovají bezpečnostní složky. Tento mluvčí a iniciátor Iniciativy příslušníků Veřejné bezpečnosti Znojmo se tak oficiálně postavil na stranu protestujících a dodal jim klid. Proslov nesl jasné poselství: Pracovníci v bezpečnostních složkách nejsou všichni spokojeni s úlohou KSČ.
Celou akci moderoval Ivan Urbánek, toho času člen souboru Divadla na provázku. Svoji tehdejší činnost později komentoval slovy, že místo hraní začali dělat revoluci.
Regionální týdeník Znojemsko reflektoval onu dobu také pohledy několika účastníků demonstrace. Například Josefu Starému, důchodci a zároveň bývalému vězni nacistického internačního tábora Svatobořice vadilo čtyřicet let lhaní: „Jsme pro svobodné volby, aby se naše mládež měla lépe.“
Ludvík Kratochvíl z Elektrovoltu pro změnu chtěl pluralitní demokracii. Vladimír Vejlupek, elektrikář, viděl ekonomiku v „háji. „Abychom nebyli za chvíli v háji i my.“ Jedna maminka přišla pouze ze zvědavosti. Fotograf Oto Mašek tvrdil, že jim komunisté lhali čtyřicet let.
Našli se ale také lidé, kteří byli s generální stávkou nespokojeni. Takovou osobu byl kupříkladu Jiří Březovský, ředitel Domu politické výchovy Znojmo: „Přišel jsem se podívat na způsob vyjadřování. Nesouhlasím s emocemi a s vášněmi. S událostmi 17. listopadu nesouhlasím, nemohu však ani souhlasit se způsobem jejich interpretace zde přítomným očitým účastníkem, který tyto emoce jen jitří.“
I takový byl Samet před jedenatřiceti lety, jehož odkaz je dodnes živý a vzbuzuje emoce rozličné. Ale pocit tehdejší sounáležitosti, z něhož vyvěralo nové společenství a jehož ustavující prvek vznikl 17. listopadu 1989, nám může být v těchto dnech neochvějnou inspirací.
Připravil: -bur-
