Předseda František Šlapanský: Jednota se stále ještě může opřít o věrné pracovníky

V prvním díle trilogie příběhu Jednoty Moravský Krumlov jsme popsali historii spotřebního družstevnictví včetně téměř existenčních problémů, s nimiž se po roce 1989 samo družstvo potýkalo. Abychom tento vývoj mohli přesněji interpretovat, musíme se vrátit do roku 1973. Tehdy totiž do družstva vstoupil František Šlapanský, jenž se z dispečera dopravy vypracoval až do funkce předsedy Jednoty a tyto události prožíval na vlastní kůži.

Pane předsedo, v Jednotě Moravský Krumlov jste již sedmačtyřicet let. Mohl byste popsat své začátky?

V Jednotě pracuji od roku 1973. Nastoupil jsem ještě před vojnou a řízením osudu jsem zde zůstal dodnes. Začínal jsem na dopravním středisku jako dispečer. V roce 1976 jsem se stal vedoucím dopravy a v následujících letech si dodělal, díky podpoře tehdejšího vedení družstva, dálkově vysokou školu. V roce 1986 jsem přešel na post technického náměstka a současně se stal místopředsedou družstva a v roce 1999 jeho předsedou.

V dnešní době je trend zkusit vícero zaměstnání. Neměl jste nikdy tendence Jednotu opustit?

Samozřejmě. Člověk zažívá různé peripetie, někdy se daří, někdy ne, ale vytrval jsem a mám z toho dobrý pocit. Nejnáročnější období bylo pokaždé, když jsem přešel na novou pozici. Začátky jsou přirozeně složité, než se člověk s danou oblastí a prací seznámí. Určitě bylo velkou výhodou, že jsem měl v Jednotě něco odkrouceno, znal spolupracovníky i prostředí.  A jakmile se ve funkci etablujete – a zjistíte co a jak –, tak teprve v tu chvíli to začíná být zajímavé. A samozřejmě, čím výš člověk v hierarchii postupuje, tím má větší prostor vyvíjet vlastní iniciativu. Ale zároveň také větší zodpovědnost, což je zavazující. Když si to člověk nejednou plně uvědomí, tak mu běhá mráz po zádech, ale to k manažerské funkci patří.

Zmínil jste vlastní iniciativu. Co považujete za svůj největší úspěch ve funkci předsedy?

Za jeden z největších úspěchů, ovšem zdaleka ne pouze můj, považuji to, že se nám podařilo družstvo zachovat. Po revoluci jsme se dostali do existenčních problémů, ale od roku 2005 opět nabíráme na síle, naše výkony průběžně rostou a ekonomická situace je stabilizovaná. Pomalu se blížíme k miliardovému obratu z roku 1989, v loňském roce jsme dosáhli ročního maloobchodního obratu 773 miliony korun, ale samozřejmě se nedají srovnávat tehdejší a současné ceny. Denně na našich prodejnách obsloužíme v průměru 15 500 zákazníků. Myslím, že je to úctyhodný výkon našich děvčat na prodejnách, ale samozřejmě i dalších pracovníků.

V čem vidíte hlavní aspekty odvrácení krize?

K vymanění z existenčních problémů vedl celý řetězec kroků. Nicméně nejdůležitější bylo rozhodnutí o tom, že hlavní podnikatelskou aktivitou družstva bude maloobchodní prodej. Na to pak navazoval odprodej nepotřebného, z hlediska budoucích aktivit neperspektivního nemovitého majetku. Tím jsme disponovali ve chvíli, kdy jsme opouštěli segmenty pohostinství, restaurační činnosti a hotelnictví, což souviselo i s restitucemi. Toto zeštíhlování trvalo několik let a významně přispělo k finanční stabilitě. Takhle řečeno to zní jednoduše, ale opak je pravdou. U větších nemovitostí byl problém zajistit seriózního kupce, který by objekt koupil za adekvátní cenu. Na prodej některých nemovitostí byly i rozdílné názory, protože řadu objektů Jednota vybudovala sama. Když něco vlastníma rukama postavíte, pak řadu let provozujete – pak to bylo těžké rozhodování.

Můžete jmenovat konkrétně?

Namátkou bych zmínil například bývalý hotel Družba ve Znojmě, restauraci Diana ve znojemském Městském lesíku a další. Bylo to jako utrhnout kus vlastního těla. Trvalo zhruba šest let, tedy od roku 1999 do roku 2005, než jsme toto období překlenuli.

Přeorientováním na tržní ekonomiku vám přibyla také konkurence, kterou předchozí režim neznal…

Ano, družstva byla ze dne na den jako trpaslíci proti gigantické zahraniční konkurenci. Ale v pravý moment se projevil duch družstevnictví. V roce 1993 se moravská spotřební družstva dohodla a přistoupila na společný nákup zboží. Tím jsme získali některé výhody, abychom alespoň částečně byli na maloobchodním trhu konkurenceschopní a mohli našim členům a zákazníkům nabízet kvalitní zboží za přijatelné ceny. To byl také jeden z řady těch dalších pozitivních kroků.

Takže důležitá byla i soudržnost?

Ta je nejvýznamnější. Družstvo stojí a padá na lidech. To, že Jednotu neopustili ani po revoluci, výrazně přispělo k tomu, že jsme se udrželi. Spousta lidí v Jednotě pracovala většinu svého produktivního věku, měli k němu citové vazby. Když je člověk mladý, bere život trochu jinak, a když se ohlédnu zpět, vidím, že jsme měli štěstí na kolektiv. Řadě lidí Jednota přirostla k srdci. Soudržnost se ukazovala například při náročných sezonních pracích v oblasti Vranovské přehrady, při nejrůznějších tržních akcích v mimopracovní dny. Mimo aspekt pracovní byla a dosud je významným stabilizujícím prvkem členská základna družstva. Ze třiceti tisíc členů před rokem 1989 jich máme dneska něco přes osm tisíc, působí v osmdesáti místech okresu a pomáhají naplňovat ekonomické i sociální poslání družstva.

Na co nejraději vzpomínáte?

Za ty roky je to řada událostí, ale kdybych měl přece jen něco zmínit, tak to budou nejrůznější prodejní a tržní akce. Jednota Moravský Krumlov se dříve významně podílela například na konání Znojemského historického vinobraní. Komplexní občerstvení jsme zajišťovali také pro zájezdy na Bítovské hodokvasy. Jezdili jsme i na výstavy a veletrhy do Brna. Na těchto akcích bylo potřeba zajistit služby, které byly několikanásobně větší, než byl běžný provoz v kamenných prodejnách a pohostinstvích. Bylo to náročné na logistiku, ať už z hlediska zboží, ale i pracovní síly. Jelo se odpoledne, večery, víkendy, svátky, ale lidé se semkli a fungovalo to. Velký stres a nervy vykompenzoval dobrý pocit z kvalitně odvedené práce a spokojených zákazníků.

Jak je na tom Jednota dnes?

Zajímavostí je, že zaměstnáváme devětadevadesát procent žen. V současné době máme 370 zaměstnanců a provozujeme 107 prodejen. V pouhých dvou z nich jsou vedoucí muži. Jeden je v Moravském Krumlově a druhý ve Strachoticích. Mužskou doménou byly dříve průmyslové prodejny zaměřené na drogerii, barvy, laky, nábytek, stavebniny, jejichž charakter byl chlapům bližší. Ale pod tlakem konkurence jsme z tohoto sortimentu odstoupili – a tím se snížil i počet mužů v Jednotě.

Na pracovním trhu dlouhodobě převyšuje poptávka. Máte potíže s přijímáním nových pracovníků?

Určitě, jako všichni. Navíc práce na menší prodejně vyžaduje široké znalosti, které nevyučený pracovník zvládá jen obtížně. A potýkáme se i se souvisejícím problémem. Spotřební družstva, kterých je v republice jedenačtyřicet, mají svůj zájmový svaz – Svaz českých a moravských spotřebních družstev. Ten mimo jiné vlastní po republice osm středních škol. Konkrétně střední škola ve Znojmě, takzvaná Přímka, spadá pod náš svaz. Ale paradoxně o učební obor prodavač, který my potřebujeme, zájem není. Každoročně se na něj hlásí pouze několik dětí. A když už se prodavačem vyučí, jdou pak pracovat do jiného oboru, což je ale trend u řady dalších oborů. Když to přeženu, tak před rokem 1989 byl prodavač prestižní učební obor. Dnes je to úplně naopak.

-bur-