Smutný příběh aneb Byt či nebyt?

Znojemští zastupitelé probírali na svém posledním zasedání problémový a smutný případ paní Yvony, která je žádala o udělení předkupního práva na zakoupení městského bytu po rodičích. Přitom ten už rodiče jednou koupili. Jenže několik dnů po zaplacení oba zemřeli, a katastrální úřad nestihl provést zápis o změně vlastnictví. Byt tak zůstal v majetku Města a paní Yvona žila v domnění, že jej zdědila. Její žádost, aby tak rodina vlastně zakoupila byt napodruhé, po diskusi zastupitelé nakonec zamítli. Jak se ale vůbec něco takového může stát? Podívejme se na bližší okolnosti tohoto kuriózního příběhu.

Paní Yvona žije se svým manželem v obci, která je od Znojma vzdálená přes dvacet kilometrů. Dětství prožila ve Znojmě, kde bydlela s rodiči v jednom z panelových domů na Pražské.

„Nastěhovali jsme se sem v roce šedesát dva, já byla ještě hodně malá a ten panelák zrovna postavili. Od té doby tam rodiče už zůstali,“ začíná své vyprávění.

V květnu roku 2015 pak její rodiče využili nabídky Města a v rámci projektu Klíč byt koupili do osobního vlastnictví. Aspoň si to mysleli. Původně majetkoprávní transakce měla proběhnout o tři roky dříve, ale zdržela ji probíhající nástavba budovy.

Tato okolnost hraje v našem příběhu důležitou roli.

Radost trvala krátce

Kupní smlouvu tedy podepsali a peníze odeslali na požadovaný účet přesně 14. května. Byl to pro všechny šťastný den. Radost ale trvala krátce.

Maminka paní Yvony, která se už řadu let potýkala se zdravotními problémy, několik dní poté zemřela. Její manžel ztrátu neunesl, a krátce nato musela Yvona zařizovat pohřeb další. Během deseti dnů pohřbila oba rodiče. Kvůli jejich smrti ale nestačil katastrální úřad přepsat v zákonné lhůtě zakoupený byt do jejich vlastnictví.

Převést majetek na zesnulé zkrátka nelze.

A tak se byt zase vrátil majiteli původnímu, tedy Městu Znojmu.

Byt či nebyt?

Paní Yvona však několik měsíců žila v představě, že byt automaticky zdědí, a počítala s tím, že se do něj nastěhuje.

„S manželem jsem o tom uvažovala už dlouho. Před lety jsem totiž vážně onemocněla, většinu času jsem tehdy pobývala u rodičů, protože intenzivní a náročná léčba mi nedovolovala denní dojíždění do Znojma za terapií. Pak začal mít zdravotní problémy i manžel. Moje maminka, když umírala, mi ještě říkala, jak je šťastná, že byt po ní dostanu a svoje problémy tím vyřeším. Žila jsem tedy nějakou dobu v iluzi, že byt je můj. Nikdo mě nekontaktoval, nikdo mi nevracel ani peníze, co rodiče už za byt zaplatili.“

Teprve v dubnu roku 2016 se měla dozvědět od notáře, jak se věci ve skutečnosti mají.

Nejdřív se obrátila na soud. Prožila pak tříleté martyrium procesních tahanic, ale neuspěla. „Jsem vlastně hloupá. Nepřihlásila jsem se k trvalému pobytu u rodičů, když ještě žili, jako to udělalo mnoho dětí nebo vnoučat jiných nájemníků. Ti pak mohli, až je potkala podobná situace, žít v bytě dál a třeba ho i výhodně odkoupit. A ještě něco. Byt jsem vyklidila a po celé tři roky soudního sporu ho neobývala. Nájemné jsem ale podle nájemní smlouvy platila v plné výši, kterou Město Znojmo předepsalo. Samozřejmě jen do dubna 2019, kdy Nejvyšší soud definitivně rozhodl v můj neprospěch a kdy jsem byt v pořádku předala,“ tvrdí. Nakonec se odhodlala k poslednímu kroku. Požádat znojemské zastupitele o shovívavost.

Alžběta Janíčková

Celý článek najdete v aktuálním čísle na novinových stáncích nebo online zde.