Tvořihrázská Noemova archa nese značku Petra a Jany Hobzových

REPORTÁŽ    Když jsem vyrazil za Petrem Hobzou do jeho ptačího království v Tvořihrázi, věděl jsem pouze to, že papoušci jsou vývojově starý řád pestrých ptáků, kteří dosahují třiceti až sedmdesátileté dlouhověkosti, nadto bývají vysoce inteligentní a dvojnásobně hluční. Ještě než jsem zaparkoval před podmanivě vymalovaným domem s ornitologickými motivy (který se kdysi jmenoval Penzion u Fóglů), zjistil jsem, že hromotlučnost papoušků je slabý odvar toho, z čeho jsem málem ohluchl. Opeřené organismy s hákovitě zahnutým zobákem, jímž dokážou snadno přeštípnout i drát, skřehotaly tak silně, že hladina intenzity zvuku dosahovala osmdesáti decibelů.

Když jsem se ocitl uprostřed voliér, papoušci okamžitě zaregistrovali nezvaného návštěvníka a nerozpakovali se dát najevo svůj nesouhlas s mou přítomností ještě větším rámusem. Navzdory tomu jsem však uslyšel, jak se amazoňan modročelý pokusil zachránit nelichotivý první dojem a přátelsky mě pozdravil Ahoj!

Ale hned ve vedlejší voliéře začal smrkat žako. Vypadalo to tak, že jsem se svou sennou rýmou vklouzl mezi svoje blízké…

Odložil jsem magnetofon, protože natáčet bylo nemožné, a vrátil se do středověkých dob novinařiny, kdy si reportéři museli vystačit s notesem a tužkou.

Moje první otázka byla nabíledni.

Je vůbec nějaká šance, aby alespoň chvíli drželi zobák?

„Když jsou uspokojeny veškeré jejich potřeby a nemají strach, dokážou být téměř neslyšitelní. Například v noci. Ale musejí…