Znojemská orlice Amálie Hlávková zlatá na European Youth Olympics Festival

Dobrý den, Amálie. Sleduji vás dlouho a nyní si dovolím vás požádat o rozhovor… Nedávno jste se vrátila z Gruzie. Co tomuto zlatému výletu předcházelo? Jak slaví titul šestnáctileté sportovkyně? Jak se vám osobně na turnaji dařilo? Nestýskalo se vám v dálce po rodině a jim zase po vás? Mimohokejové zážitky?

Před odletem do Gruzie jsme měli dvoudenní kemp v Liberci, kde jsme něco potrénovali. Potom jsme se vládním letadlem přesunuli do gruzínského Tbilisi, kde následoval jeden trénink a pak už jsme naskočili do prvního zápasu proti Slovensku.

Zlato jsme poctivě oslavili jak po cestě autobusem, tak i na hotelu. Zpívali jsme do půl druhé do rána, dokonce i s trenéry. Den před finále nám pan trenér Lucák slíbil, že když vyhrajeme, tak nám společně s Rózou Šalé zazpívají nějaký duet. Svůj slib splnil, a to byl asi vrchol našich oslav?.

Většinu turnaje jsem hrála ve třetí lajně, ale myslím, že jsem svou roli splnila podle očekávání.

Do Gruzie mě přijela podpořit celá moje rodina, máma, táta i oba bráchové, ostatní mě sledovali na dálku přes počítač. Ovšem i když na stadioně byli s námi, moc času jsme společně nestrávili. Vlastně jsme se viděli až po vyhraném finále. Ale i tak mi byli velkou oporou.

Z celé Gruzie a města Tbilisi jsem viděla v podstatě pouze hotel, zimák a letiště. Jednou jsme se byli projít v parku hned naproti hotelu, ale nic nějak zajímavého tam nebylo. Akorát se k nám přidal jeden z potulných pejsků, kterých je v Gruzii spousta, tak jsme se s ním alespoň pomazlili.

Co vaše další turnajové – reprezentační účasti v minulosti?

S reprezentací jsem se už zúčastnila několika akcí. Začalo to jednodenním kempem Future olympians, následoval první kemp v šestnátce, dva ročníky turnaje visegrádské čtyřky, turnaj European Girls Trophy a mezitím několik rozvojových kempů. EYOF byla moje dosavadní největší akce.

Jádro týmu je víceméně pořád stejné, takže se s holkama už znám. V Gruzii jsme byly skvělá parta a vytvořily jsme si tu nejlepší atmosféru, co jsme mohly. Už teď se nám po sobě stýská, tak jsme spolu v kontaktu aspoň přes internet.

Co reprezentační soustředění, nebývají náročná?

Když máme soustředění jako takové, tak jsou tréninky samozřejmě náročnější než na turnajích, ale dají se zvládnout. Spíše se ta únava nastřádá, protože míváme dvoufázové tréninky jak na ledě, tak na suchu. Tréninky na ledě bývají zaměřené hodně na taktickou stránku jako jsou vstupy do pásma nebo přesilovky a také na komunikaci, kterou po nás trenéři hodně vyžadují. Od té doby, co se do realizačního týmu přidala nová trenérka, bronzová olympijská medailista Karolína Erbanová, se  zaměřujeme také na techniku bruslení.

Jak nároční jsou na vás páni Orli trenéři?

První krůčky na ledě jsem se naučila s rodiči na veřejném bruslení. Mám staršího bratra, který také hraje hokej, takže výběr sportu byl v podstatě daný. Do jeho hokejové výstroje jsem se dokázala obléknout už ve třech letech a bruslení mě bavilo, tak jsem šla na první trénink ve znojemské přípravce, kterou trénoval pan Vlašín. Tam jsem odehrála své první zápasy a pokračovala jsem do vyšších kategorií. Dalšími trenéry byli pan Nahodil, Kello, Procházka a Cakl. V současné době mě znovu trénuje pan trenér Milan Kello. Určité nároky na nás má, ale i díky tomu mohu nastupovat za reprezentaci.

Co byste řekla o orlí mládeži?

Myslím, že ve Znojmě vyrůstá spousta talentovaných hokejistů. Většina z nich pak ale ve starším věku odchází do týmů, které hrají vyšší soutěže, což je škoda. Já jsem ráda, že přestože jsem holka, můžu nastupovat do zápasů za svou věkovou kategorii, což není v ostatních klubech úplně běžné.

Sledujete áčko?

Občas se zajdu podívat, ale pravidelně nechodím. Popravdě jsem ráda, když si občas můžu od hokeje odpočinout.

Co byste jim poradila? (úsměv)

Každý tým má jinou taktiku, takže se to nedá tak úplně říci. Navíc z pozice diváka, z hlediště, je pohled na hru úplně odlišný než z ledu.

Dobrá rada nad zlato…

Dělejte to, co máte rádi. A když už se do toho pustíte, tak jedině naplno a nesmíte se nechat ničím a nikým odradit.

Kdo je vaším celkovým vzorem a proč?

Žádný vzor vyloženě nemám, ale oblíbila jsem si například kapitánku českého nároďáku Anetu Tejralovou. Měla jsem možnost se s ní párkrát osobně setkat na reprezentačních kempech a musím říct, že je to jak výborná hráčka, tak skvělý člověk se smyslem pro humor.

Na čem ještě musíte zapracovat? A proč?

Největší problém mi asi stále dělá střelba. Obránci musí střílet rychlé a účelné střely od modré, a to bez tréninku nejde. Letos už máme na zimáku střelnici, takže se na tom snažím více pracovat.

Co vás čeká v tomto roce?

V této sezóně mě za šestnáctku už nejspíš nic nečeká a příští sezónu už za ní hrát nemůžu. Budu tedy usilovat o to, abych se probojovala do osmnáctky, ve které je vrchol sezóny mistrovství světa.

Co ještě napíšeme?

Kromě hokeje se také věnuji jezdectví, mám ráda koně a v budoucnu bych si ráda nějakého vlastního koně pořídila. Ve volném čase si čtu a v létě s rodiči hodně chodíme na výlety do přírody, hlavně po horách.

Ještě bych chtěla poděkovat všem, kteří nás na EYOFu sledovali a fandili nám a také bych je ráda pozvala na domácí ženské mistrovství světa do Českých Budějovic, kam se i já chystám jet podpořit naše holky.

Amálie, děkuji za rozhovor. Libor Duchoň, foto: archiv AH