Záhadný jev Trauznického údolí

To, co lze vidět na obrázku, zůstává na první pohled záhadné. Jedno jezírko zamrzlé je, a druhé není. V rokli Národního parku Podyjí, která nese odpradávna název Trauznické údolí, byl tento nezvyklý jev fotograficky zaznamenán během letošních mrazivých lednových dnů, a vzbudil zvědavost.

Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že nevysvětlitelné věci neexistují. Vysvětlit je neumíme jenom my. Lidé. Jenomže ono vysvětlení existuje už jen kvůli faktu, že v přírodě se nic neděje pro nic za nic.

Konfigurace zamrzajícího a nezamrzajícího jezírka v tak těsné blízkosti by se standardně vyskytovat neměla. Vypadá to tak, jako kdyby na nás příroda šibalsky mrkala jedním okem otevřeným a druhým zastřeným, poněvadž už teď se baví tím, jak si s nevšedním jevem nevíme rady. Jak si lámeme hlavu.

Na druhou stranu zůstává nadmíru užitečné nakládat s vlastní lebkou právě takto, poněvadž tento proces procvičuje naše zrezivělé mozkové závity (nejednou se totiž setsakramentsky vyplatí podrobit hlavu zlomu, aniž bychom jí ublížili, protože ji tím udržujeme v provozuschopném stavu).

Pojďme to tedy zkusit i v tomto případě.

Onen zdánlivě záhadný jev, kdy jedna hladinka se skryje pod ledovou krustou a druhou to ani nenapadne, může mít (a patrně zcela určitě má) racionální vysvětlení. Fyzikálně hydrologické.

Nejjednodušší interpretace spočívá v tom, že nezamrzající jezírko je hlubší, a tudíž akumuluje více tepla, takže si dává na čas, než se zahalí ledovým závojem. Mělké jezírko naopak nedělá žádné cavyky a zmrzne natotata. Vzhledem k faktu, že všímavý autor tohoto snímku, Radomír Němec z Jihomoravského muzea, jezírkovou hloubku nezkoumal, může být právě toto vysvětlení nabíledni.

Vezměme si však na paškál jinou variantu.

O tom, co se děje pod zemí, se píšou disertační práce, aniž by odhalily, kde vězí ono obligátní jádro pudla.

Alternativa, že jezírka v tak těsné blízkosti mohou vykazovat jiné chemické složení (například minerály, které snižují bod mrazu H2O) mi připadá přece jen poněkud krkolomná. Vyloučit ji ovšem – nemaje důkazu – nemohu.

Nezamrzající jezírko (třebaže tahle alternativa se mi jeví jako velmi nepravděpodobná) může být napájeno spodní vodou s teplotou dosahující až deseti stupňů nad nulou, takže nezamrzne, i když povrchová teplota kulminuje na minus pěti.

Trochu podezřele se mi však jeví skutečnost, že jinak se tvářící vodní hladinky jsou extrémně sestersky blízko. Zní to trochu dänikenovsky tajnosnubně, ale jiný racionální výklad mě nenapadá.

Umělá inteligence, která zrovna není mou nejoblíbenější favoritkou (i když se o to v poslední době nepřetržitě marně snaží), se v tomto případě nemýlí: Tajemství přírody spočívá v její trpělivosti, moudrosti a schopnosti obnovy. Příroda nás nabádá k pochopení, že jsme její součástí, nikoliv jejími vládci. Pro nalezení odpovědí musíme přírodě spíše naslouchat, než jí poroučet. Je poučlivě návodné obdivovat její skrytý řád.

Řád, o němž mnohdy věru nemáme ani ponětí.

Nevlastním patent na hydrologický rozum, tudíž se zaštítím názorem chytřejšího.

Zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung, jenž si byl jist, že příroda chyby nedělá, řekl: „Správné a špatné jsou lidské kategorie. Přírodní proces je právě to, co je, a nic víc. Není to nesmyslné a není to nerozumné.“

Faktem ovšem zůstává, že člověk ví pouze to, co si vědět zaslouží…

Vlastimil Mrva

foto: Radomír Němec