Z Raků v divadle bude běhat mráz po zádech

Nedejte se zastrašit, nebude řeč o sladkovodních korýších řádu desetinožců, kteří jsou výjimeční v gastronomii, ale naprosto nesnesitelní na pódiu. Půjde o Štěpána Raka a jeho syna Jana-Matěje. Raci, výjimeční kytaristé, vystoupí ve čtvrtek 6. března v 19.00 hodin ve znojemském divadle. Programová skladba různorodých žánrů a slohových období bude osobitá zejména svou originalitou. Posluchači se mohou těšit na Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Jaroslava Ježka, ale také na ukázky vlastní tvorby obou interpretů.

Tím bychom mohli pozvánce učinit zadost, jenomže tak jednoduché to v tomto případě nebude. Raci jsou totiž velice svéráznými kytarovými osobnostmi a bylo by neodpustitelným hříchem nenapovědět, co návštěvníky – alespoň ty nepoučené – čeká.

Hudební zážitek, z něhož bude někdo nadšen, jiný poněkud dezorientován, slibuje především nevšednost. Nenajde se ovšem patrně nikdo, kdo by se odvážil popřít jedinečnost tohoto unikátního dvojkoncertu.

Představovat muzikantské umění kohokoliv verbálně, zůstává netlumočitelné, neboť písmena postrádají akustický rozměr, nicméně v tomto případě se o to pokusím.

Raci si to bezesporu zaslouží. 

Rakovy V+Woči Jaroslava Ježka

Sedmačtyřicetiletého interpreta geny jeho tatínka neopustily, zaplaťpámbu. Dělá zkrátka čest svému jménu nejenom tím, jak dokáže zacházet s kytarou, ale také láskou k fotografii, kterou studoval na pražské Filmové akademii múzických umění. Hudebně se vyžívá v židovských písních, ale velice rád hraje skladby Jaroslava Ježka, čehož důkazem je album Ježkovy vwoči obsahující čtrnáct hudebních klenotů dvorního skladatele Voskovce a Wericha.

Jan-Matěj Rak je širokospektrální. Miluje písničky, věnuje se astronomii, fotografuje, ale především si poradil s nelehkým úkolem. Citlivě tlumočí Ježkovu muziku sólovou kytarou.

Jen poučení muzikanti vědí, jak je to těžké v případě takových hudebních skvostů jako je legendární Bugatti step anebo Tři strážníci.

Matěj Rak si poradil, protože umí. A nezalekl se ani interpretace barokní hudby pomocí kytarového nástroje z roku 1830.

Dvojice Rak a Rak je už dnes hodnotná značka, která se zkrátka vyznačuje takovou originalitou, že jsou chvíle, že hudební improvizace často probíhají neplánovaně přímo na jevišti.

A co tento způsob dělá s posluchači?

Profíci jsou překvapeni, laici šokováni.

Spokojeni ovšem odcházejí všichni. 

Z tremola Štěpána Raka běhá mráz po zádech

Štěpán Rak, jenž se letos 8. srpna dožívá osmdesátin, je osobnost, se kterou jsem se setkal kdysi dávno v Bojanovicích, když firma Františka Koláře měla důvod oslavovat.

Nemluvili jsme ale kytarově, nýbrž fotograficky.

Pan profesor mě vytahal za uši, když se mě tenkrát zeptal, jak mohu – coby šéfredaktor nejčtenějšího regionálního týdeníku – fotografovat takovým šuntem, který jsem tehdy používal. A vznikla z toho debata i korespondence na následných několik měsíců.

Ale už tehdy jsem si řekl: Pan Rak nemusí jen hrát, umí i spoustu jiných věcí, o nichž když mluví, zůstává velmi užitečné mu neskákat do řeči.

Takovým lidem se naslouchat vyplatí, ať už hovoří o čemkoliv.

Když to řeknu s trochou nadsázky, tak o tremolu Štěpána Raka se zpívá u táborových ohňů na obou polokoulích téhle planety. V kytarovém světě jde o unikát. Technika hry všemi pěti prsty pravé ruky na jedné i více strunách současně totiž je… Jak bych to, sakra, řekl…

Působí jako hra Niccoly Paganiniho, před nímž se lidé třásli strachy, poněvadž ho považovali za černokněžníka.

Tenkrát v Bojanovicích doprovázela mistra Štěpána Raka legenda aristokratického přednesu Alfréd Strejček, recitátor, filmový herec, moderátor a majitel hlasu, kterým disponoval kupříkladu Eduard Cupák nebo Miroslav Moravec.

Dám nyní slovo panu Strejčkovi, poněvadž sám bych to tak dobře jako on napsat neuměl.

Štěpán Rak – světový kytarový virtuos, skladatel, profesor pražské Akademie múzických umění – je snílek, pábitel a věrný kamarád. Bohem políbený muzikant, člověk držící vždy a za všech okolností slovo, špičkový fotograf, milovník Slezska, cestovatel bez řidičského průkazu i auta, astronom a také astrolog, pedagog... Nelze postihnout všechny tváře a podoby Štěpánovy. Mnohé jsou překvapivé, ale všechny spojuje hudba a láska. Jen přes tyto dva fenomény se lze dobrat k jeho nitru.

Štěpána nelze přehlédnout. Lze ho mít rád (a hodně!), nebo i naopak. Nikdy nestojí v závětří. K životu přistupuje vášnivě. Pere se s časem i sám se sebou (někdy i se světem kolem), dívá se a zachycuje okem objektivu poezii, která nám často uniká – a miluje. Vždy celým srdcem. V tom je žhavé magma jeho tvorby.

Když hraje na kytaru, sám se stává hudbou. U nikoho jiného jsem to dosud neviděl.

Závidí i přeje.

Umí být opatrný na korunu, ale věnuje často velkoryse celý výtěžek koncertu včetně honoráře na pomoc potřebným.

Jeho hudba nemá ohraničení ani respekt k ustáleným formám. Respektuje ale vždy své posluchače, ať už sedí v nejslavnějších koncertních síních světových metropolí, nebo u táboráku na Medenici. Tam všude je jeden Štěpán a jedna hudba.

A ta se dotýká všech.

Ani 1 648 společných vystoupení ve třiatřiceti zemích čtyř kontinentů mi nedovolí napsat, že Štěpána dobře znám, ale moc si ho vážím a mám upřímně rád!

Tolik Alfréd Strejček.

Nemám nic, co bych k jeho vyznání dodal.          

Vlastimil Mrva