Velké Malé Ženy
Stojím před mohutnými dveřmi knihovny, která je již po několik desetiletí součásti tohoto honosného domu. Opatrně beru za mosaznou kliku a téměř neslyšně otevírám dveře, abych nikoho neprobudila. Jen co poprvé nahlédnu do místnosti, dýchne na mne vlna tajemna. Po špičkách vstupuji do místnosti a napětím skoro ani nedýchám. Jen s chabým světlem svíčky procházím knihovnou kolem polic plných knih a s obdivem se rozhlížím. Nasaji tu neobyčejnou vůni, směs starého papíru, dřeva a kouzla okamžiku. Procházím kolem regálů, konečky prstů se dotýkám hřbetů knih a ve slabém světle si čtu jména světových spisovatelů. Balzac, Baudelaire, Boccaccio, Brontëová. Spisovatelka. To mě okamžitě zaujme a já opatrně vysouvám obsáhlou knihu z police. Jane Eyrová. Usedám do kouta místnosti a začínám číst příběh o statečné Jane, kterou si již po pár stánkách zamiluji. Hltám jednu stranu za druhou, když mě vyruší nepatrný záblesk oranžového světla. Paprsek vycházejícího slunce mě vrátí do reality a já vyděšeně vrátím knihu do police. Vyklouznu z knihovny a lehce sbíhám schody dolů do mé komůrky.
Když večer opět všichni ulehnou ke spánku, proplížím se celým sídlem rodiny Woodsových až do třetího patra. Již podruhé stojím před známými dveřmi, zdobenými vyřezávanými ornamenty a už skoro zkušeně proklouzávám dovnitř. Nedočkavě otevírám dílo Charlotte Brontëové a pročítám se napínavým příběhem.
Po několika týdnech každodenního čtení, uprostřed noci, narazím na spisovatelku Luisu May Alcottovou. Její kniha je červená a pozlacený nápis na knize jen září. „Malé ženy“, zašeptám téměř neslyšně její název a začínám číst. Časem však zjišťuji, že tyto ženy rozhodně malé nejsou. Jsou odvážné, neohrožené a neuvěřitelně silné. Přes všechny překážky, které jim život nastražil, se dostávají společně a s neuvěřitelným odhodláním. Každý den obdivuji jejich kuráž, chuť žít a něco dokázat. I přesto, že jsou ženy, ne muži. Když mne ze čtení vyruší neomalený paprsek mladého slunce, zavírám knihu s pevným rozhodnutím. Spěšně splním všechnu zadanou práci paní Woodsové a vydávám se do známého obchodu s nejnovější módou na náměstí. Tentokrát neprohlížím nádherné šaty, které bych si nikdy nemohla dovolit, ale rovnou mířím za paní Bellovou, majitelkou a návrhářkou těchto šatů. U dam bývala velice oblíbená, avšak jen do té doby, co odmítla nabídku k sňatku a upřednostnila svou práci a začala pomáhat sirotčincům. Byla také známá jako sufražetka, bojující za ženská práva. Když jsem ji našla, byla zrovna u pultu a zapisovala si do účetní knihy. Nesměle jsem ji oslovila, ale když se na mě vřele usmála, strach byl tentam.
O pár hodin později už jsem kráčela ulicí, obklopená odhodlanými feministkami. Nikdy jsem nepocítila takovou hrdost, jako právě v tento moment. Myslela jsem na sestry Brontëovy, na Jane Austenovou, na Boženu Němcovou, na Louisu May Alcottovou. Na velké Malé ženy. Chtěla jsem něco dokázat a vyjádřit svůj nesouhlas. Chtěla jsem rovnost mezi ženami a muži. Chtěla jsem volební právo. Ženské právo. Bojovala jsem, i když jsem věděla, že mě poté nic dobrého nečeká.
Jsem u zrodu feminismu a v době odvážných žen, které se nebojí bojovat za svá práva. Tedy, možná bojí, ale přesto je slyšet jejich hlas. Jsou pro mne obrovskou inspirací a vzorem. Díky těmto skutkům, budeme jednou třeba žít ve společnosti, kdy žena může mít téměř jakékoliv povolání, může studovat, nebo má volební právo. I přes to v každém ještě stále bude vězet alespoň doušek patriarchátu. Jelikož po staletí byla společnost vychovávána ve víře, že je žena podřízena muži, společnost stále stojí na základech, které ovládají muži. Již zmiňované sufražetky a feministky bojují za rovnost pohlaví, buďme jako ony a nerozlišujme nadřazenost či podřazenost jednoho z nich. Stojí nám ženám tento boj určitě za to!
Už jste v obraze? Já bezpečně ano! Chci rovnocenný svět pro obě pohlaví, jelikož jedno bez druhého nemůže existovat.
Hana Kabourková, 5. A, 16 let,
Gymnázium dr. Karla Polesného
