Tichou noblesu Leoše Lohniského nenarušila ani smrt

Když jsem se s někdejším okresním státním zástupcem JUDr. Leošem Lohniským setkal začátkem devadesátých let na znojemském krajzáku poprvé, ohromila mě jeho tichá osobnost. Aristokratická noblesa z něho čišela přirozeným způsobem, a když cokoli zasvěceně komentoval, okolí se ztišilo do uctivého pianissima. Leoš Lohniský disponoval čímsi rytířským z dob, kdy slovo ještě nebylo obnošené a pokora se slušností dominovaly svou samozřejmostí.

Leoše Lohniského nebylo možné přehlédnout. Jeho digitus quartus na obou rukou zdobily dva prsteny, které nebyly módním doplňkem, nýbrž symbolizovaly, že právě odtud vede žíla lásky rovnou do srdce. Do toho Leošova srdce, které dotlouklo v neděli 10. května ve věku dvaaosmdesáti let.

Působil na mne vším nevyřčeným, co jsem odečetl z našich osobních setkání, jichž si dodnes cením. Hned zpočátku jsme si stanovili pravidla a slíbili, že co mně řekne on, anebo já jemu, se nedostane za zavřené dveře. Uměl mlčeti významem.

Vynikal profesně i lidsky čistou duší, z čehož vyvěrala jeho přirozeně vznešená autorita, kterou snad podědil po svém otci, jehož si někteří pamatují coby respektovaného ředitele zdejšího gymnázia.

Leoš Lohniský zůstával vždy nezaměnitelně svůj, ať už usedal do prokurátorské židle anebo do rybářského křesílka, když nahazoval prut v dobách, kdy ho normalizace z justice vyštípala. Možná, že se ho tehdy režim marně pokusil odstavit od řemesla, které vystudoval a které bral jako životní poslání. Vystudovaný právník, jenž začínal svou profesní dráhu jako vyšetřovatel prokuratury, vnímal veškerá společenská příkoří se vzdorovitou elegancí sobě vlastní.

Neřešil, jak ho vnímali druzí a nestěžoval si, když z trestu nastoupil jako podnikový právník ve zdejší Keramice anebo když se stal prvním polistopadovým okresním prokurátorem. Choval se jako osobnost vždycky. Ať už směřoval dolů, či nahoru. Byl totiž nezaměnitelně svůj.

Jedinou jeho robustní zkušeností bylo angažmá u tankistů během základní vojenské služby, na kterou s gustem a rád vzpomínal. Poněkud to neodpovídalo jeho distingovanému založení, ale do čeho se pustil, vždy prováděl s nefalšovanou opravdovostí. Pokud hrál fotbal nebo volejbal, koštoval víno s kamarády ve sklípku, kde nezkazil žádnou legraci, anebo nabíjel flintu, neboť i v myslivosti mu to myslelo, aniž by přemítal, co si o něm myslí druzí…Patrně i Lohňa, jak ho přezdívali přátelé, nosil v sobě svá vnitřní trápení, která jej provázela celým životem (v rodině měl dva válečné odbojáře, kteří byli popraveni v Mauthausenu), avšak i tuto odvrácenou stranu Osudu přijímal typicky stoickým klidem: Třebaže měla tato ingredience občas kyselý odér citrónu, Leoš z ní vždycky vykouzlil lahodnou limonádu s příchutí všeho, co miloval.

Věřím, že si ji právě teď zaslouženě vychutnává na nebesích.

Vlastimil Mrva

foto: Eman Macoun