Terasy na území parku po půl století otevřely nový pohled do krajiny

Návštěvníkům zříceniny Nový Hrádek u Lukova se letos naskytne unikátní pohled. Správa Národního parku Podyjí vykácela na podzim loňského roku náletové dřeviny na třech nejvyšších terasách pod velkým nádvořím hradu a nyní uschlou biomasu na místě spálila. Díky odlesnění se otevřel pohled na protější svažitý břeh Dyje, který je součástí rakouského Národního parku Thayathal. Stalo se to poprvé od doby, kdy byly terasy v padesátých letech kvůli blízké státní hranici ponechány svému osudu a postupně zarostly.

„Zásahy mají podporovat rozvoj biodiverzity, což přesně odpovídá schváleným zásadám péče o tuto lokalitu. Odstraňování dřevin se v těchto místech provádělo v podobném rozsahu naposledy před deseti lety, děje se tedy nesoustavně, ale dlouhodobě,“ vysvětluje za správu parku nový mluvčí Radek Štěpánek. Z ochranářského hlediska má pravdu, ale předchozí kácení bylo spíš promyšlenou probírkou, týkalo se jen části vzrostlých stromů, nanejvýš třetiny z nich, jak odhadují zdejší průvodci.

Laik si ale může položit otázku, proč se dřevo na místě spálilo a raději neodvezlo, což by možná bylo k přírodě šetrnější. Ale tak to není, jak vysvětluje entomolog národního parku Robert Stejskal.

„Kromě toho, že se…

…zbavíme biomasy, vypálená plocha bez konkurence jiných rostlin se stane ideálním místem pro vyklíčení semen velmi vzácné divizny ozdobné rostoucí v okolí. Kvůli vysoké trávě by se jinak její semena neuchytila.“

A Radek Štěpánek k tomu dodává, že terén vedoucí k terasám je velmi obtížně dostupný, asi sto metrů po svahu k místu, kde je možné přistavit automobil. „Proto z části dřevní hmoty po výřezu a z posečené trávy budujeme na vhodných místech přírodní kompostišťě, kde po čase biomasa zetlí. Bohužel je jí tak velký objem, že většinu větví musíme na místě spálit.“

Této poměrně velké ploše na svahu je tedy nyní postupně věnována trvalá, řízená i trochu jinak orientovaná ochranářská péče, než jako tomu bylo dříve. Jejím výsledkem je proto otevřenější pohled do krajiny, který zřícenina nabízela po staletí.

Pověstné terasy, v různých dobách opravované a znovu stavěné, trvale zpevňovaly stabilitu svahu pod hradem. Předpokládá se a prameny tomu nasvědčují, že se na nich dříve pěstovala zelenina a nejpozději od 18. století se tu dařilo i vinné révě. Dolní terasy nad řekou byly pak součástí polního hospodářství Novohrádeckého mlýna ještě v první polovině 20. století.

V padesátých letech, po vybudování železné opony, byl mlýn spolu s prosperující ubytovnou a restaurací zbořen. Terasy, stejně jako celou zříceninu začleněnou do nepřístupného hraničního pásma, začal pohlcovat les. Přesto se něco pozitivního v té době podařilo.

Zásahem orgánů památkové péče byl zmařen záměr tehdejších uniformovaných bojovníků Pohraniční stráže vyhodit do povětří některé části zříceniny, aby se v ní neukrývali nekalí živlové, jak je uváděno v zachovalých dokumentech.

Od roku 1992 je Nový Hrádek, prohlášený za národní kulturní památku, opět přístupný. Se svými terasami tvoří součást unikátního kaňonovitého údolí řeky Dyje, jednoho z posledních zachovalých ve střední Evropě, nezatopeného a neznehodnoceného průmyslem nebo chatovými koloniemi. Jeho důsledná a profesionální ochrana má proto velký význam, ať už se názory na její způsob vyvíjejí jakýmkoli směrem.

Alžběta Janíčková