Scintitující Maestro Lubo Kristek neflintožituje

Včera za kuropění profrčel surreální krajinou vezdejší osmičkový desátník Lubo Kristek. Nehnul ani brvou. Má totiž nádherně na čase, neboť právě tuto veličinu od roku 1943 ignoruje. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když utne, hudruje pesimistman, zatímco optimistman Kristman flintu do žita neháže. 

„Lepší kreírovat než sublimovat. Právě teď experimentuji s hlubinnými frekvencemi, za nimiž se spouštím puklinou zemské kůry k Héfaistovu žhnoucímu magmatu, které pohání perpetuální sisyfovský orloj,“ prozradil našemu listu s kejklířskou jiskrou v oku jubilant.

Nezaškatulkovatelným se stal 8. května v pět hodin ráno válečného roku třiačtyřicet, kdy pojal úmysl svou šanci neprošustrovat a zůstat freudovsky psychoanalytickým děj se co děj.

Fenomenální sochař Arno Lehmann v rakouském Salzburgu a přízračný malířský velekněz Salvador Dalí ve španělském Port Lligatu vystavili Kristkovi glejt volného vstupu do svých ateliérů a diagnostikovali jeho nevšední talent pohotověji než šprechařský kunstwelt.

Kristek se totiž vymkl z kloubů nejen době, ale též jakékoli taxonomii již v dobách svých nočních vernisáží v německém Landsbergu. Sklízel kosmopolitní sukces v americkém San Franciscu, turecké Burse či v kanadském Vancouveru. Ještě dnes, když se v těchto končinách vysloví jeho jméno, pamětníci zpozorní.

Šmírovat za oceánem ovšem nenutno.

Kristkova podyjská glyptotéka je přírodně galerický sošný úkaz šněrující třemi státy a přetínající znojemský region vejpůl. Jde o filozofující cyklus 10+1 poutních míst kuriózního genia loci, která kristkují, jsou-li správně dešifrována.

Pouze jediná, specificky disponovaná lokalita zůstává obestřena nevysvětlitelnem, neboť byla Mistrem záměrně utajena. Glyptotéková pověst praví, že ten, kdo tohle mí(kri)sto (Kristkovo místo) objeví, už nikdy nebude takovým, jakým býval dřív…

Rebelant

Otázka: Jaký Maestro vlastně je?

Odpověď: Záleží na tom, kdo se dívá!

Pozoruhodný rebeloidní kristkoid se nenarodil, nýbrž přilétl z ptačího království na perutích Pegasa.

Provokuje i prorokuje.

Zjevuje pravdu dřív, než ostatním dojde.

Nenudí, ale nutí. Hlavně však budí.

Ze spánku, zčistajasna i zhurta.

Hradní sklep ve Znojmě proměnil v pódium a jako herce angažoval klienty ústavů sociální péče, jež rozptýlil do zvědavého davu přihlížejících, čímž setřel rozdíly mezi všemi. Verdikt vyřkl hlasitě mlčky: Kdo je tady za blázna?, načež byl spoután svěrací kazajkou…

Happeningu osobně přihlížel profesor Juraj Jakubisko. Monumentální pantáta mezinárodní filmařiny, poeticky zázračný hvězdopravec snů, režisér geniální Tisícročné včely. Magicky realistickému Kristkovu panoptiku, cíleně klonovanému, vysekl poklonu ihned: „Dofrasa! Doposial, som si bol ozajstno istý, že Gabriel García Márquez bol jedináčik…“

Kristek je ale pravověrný Brňák, nyní kabrňák vyskytující se v Podhradí, kde živou vodou kropí odumřelé tkáně. Bilingvní Dyje poskytla přístav Kosmicky načasované parapyramidální potenci, ve skalní dutině světélkuje skleněné novorozeně říční najády a na střeše Zámečku Lubo balancuje klavírní křídlo. Pohrdá gravitací díky kouzelníkovi tamního údolí, jemuž narostla křídla jakbysmet.

Černokněžný pábitel lazurních kompozic svými asamblážemi lícuje nelícovatelné a tajnosnubnými happeningy troubí na poplach. Někdy s dirigentskou taktovkou, jindy skalpelem.

Na hradu Hardegg instaloval dřevěný sarkofág Ptačího poslání. Maestro rakev z mohutného kmene topolu vydlabal sám pro sebe. „Tady jednou spočinu a teprve potom si odpočinu, zatím jsem ale muž činu,“ vysvětlil prostě a frnkl oknem pryč.

Levituje v oblacích, přičemž zažil doby, kdy se mu pod matrací v přízemní garáži nedaleko Landsbergu, což byla jeho tehdejší trvalá adresa, svíjely žížaly.

Do bot mu tekla voda a do duše záře hvězd.

Soustavně trkavý naturel v něm uzrál jako červené víno, jehož australskou značku Penfolds si při vzácných příležitostech ordinuje. Paradoxně ale tento kontinent nikdy nezhappeningoval (zasvěcení naopak tvrdí, že Penfolds happnul Kristka).

Oč ale přišel na houpačkách, to si vynahradil na kolotoči.

V Německu se na plnej céres sjížděl motocyklem v sedle superbiku, když uháněl třísetkilometrovou rychlostí věrný svému genetickému čipu, že důležitá je jízda, nikoli cíl.

Do velocipedisty se prošlápl v Bavorsku, jelikož fyzičku si natrénoval úprkem z Těžkoslovenska spoutaného okupačními otěžemi. Bylo mu pětadvacet a zápřažnému postroji se vzepřel, protože kdyby ho zde ustájili, socialisticky by zcepeněl.

Za německými humny to bylo, panečku, jinačí.

Emigrant

Spadeno na něj měla lecjaká madam, poněvadž kristekartikl se stal žádaným zbožím.

Lóra byla jedna z prvních zázračných bytostí, která se do něj bláznivě zamilovala. Osudová láska jim vydržela rubínových čtyřicet let. Zemřela mu v náruči. Zničehonic jí přestalo tlouct srdce. Nechtěla ale odejít tak znenadání a po chvíli procitla, neboť ji Lubo restartoval teplem svých dlaní. Vrátila se, aby svému celoživotnímu kamarádovi dala poslední sbohem: Lubóóó, halóóó…

Papouščí dáma Lóra!

Mluvili spolu jazykem, jemuž rozuměli jen oni dva.

Mistrův niterný citový vztah k obyvatelům zvířecí říše – pavoučí, veverčí anebo kočičí – vykazuje tolik faset jako happening.

Kolik má ten Kristkův?

Všechny!

Univerzita v brazilském São Paulu mu udělila doktorát z arachnologie, neboť sklípkany miloval tak vroucně, až mu předali své tajemné schopnosti – kradmým pohybem užitečně strašit, pavučinovat v pianissimu a jasnovidně rafičit nášlapné pointy.

Vražedným Requiem za mobilní telefony popravil ve Vídni malomocně technizovanou společnost. V happeningu nazvaném Hon na zámku Křtiny klozetovou sanitární oponu – s poselstvím Národ v sobě – transmitoval v hromadu střepů. Nelibozvučný kristakord spolehlivě vyděsil: Člověče, řítíš se do Maelströmu sebestředným pácháním dobra!

Kristkovy hepáče (kterak se o happeninzích slangově hovoří) bývají podmanivé. Ten na krchově v Podhradí se ovšem stal legendárním. Právě takový funerální kout si Maestro vybral, aby v něm pohřbil starou hříšnou Evropu. Polonahým tancem baletek mezi kříži pak katapultoval do éteru slovíčko Evrum coby symbol nových kreativních hodnot zbavených konzumních pout.

Kristemiurg nevšedna všedního dne loví nápady věru bizarním čeřenem: „Rozhazuji sítě ve slepých uličkách, protože přesně v nich si Homo digitalis errantus plácá svá intelektuální bludiště,“ vykreslil Maestro svou uměleckou štvanici za člověčí kořistí.

Ryzí a nezglajchšaltovatelná jakost Kristka vyvěrá z faktu, že si neustále notuje svou.

Bez partitury i beze studu.

Revenant

V obýváku mu trůní obří sloní lebka, cranium anakondy, na chodbě vypreparovaný skelet humra a ve dveřích číhá bronzový krokodýl. Strnulými podnájemníky jeho Zámečku jsou zakletí humanoidé.

Nehybné plastiky astrálně kreaturních tvorů, kteří nočním přísvitem v hodině mezi psem a vlkem strojí makabrózní Totentanz, jímž vyzývají k pokání: Mrtvých i živých spolu tančí svět, pravé je místo, pravý čas zrovna teď!

Zeměkouli pak obepínají tucty kristartefaktů coby puncovaný davinciovský náhrdelník, v němž se jako fialový drahokam třpytí Mistrova unikátní obytná asambláž na Tišnovské ulici v Brně. Ruce tohoto grandiózního příbytku míří k nebesům a zároveň obepínají javorolistou korunu platanu se dvěma jablky. Střeží jednu z nejpodivuhodnějších vertikálních trojrozměrných koláží hudebních nástrojů, jakou kdy rozezvučelo světlo Boží.

Téměř dvě tuny vážící kompozice je zapuštěna do jícnu schodiště uvnitř domu. Její existenční hodiny sčítá orlojovitý mechanismus ukotvený ve fasádě nemovitosti, která zpomaluje nejen čas, ale i kroky kolemjdoucích.

Fanaticky důsledný Leonardo da Vinci tajně v márnici porcoval nebožtíky, aby se jim dostal pod kůži. Poněvadž uměl, pátral i tam, kde neměl, aby věděl. Neposedně artikulovatelný chlapík – měnící Podhradí k surreálnému obrazu svému – též kristempluje svým renesančním nosem všude tam, kde by o něj normálně kontemplující smrtelník přišel.

Vyjádřeno zvukomalebnou nonsensuální slovní hříčkou à la Kristek: Vším jsem byl rád, zda vši mnou, jsem si nevšim,.

Brutálně inspirativní happening zosnoval před svým podhradským sídlem, když nabádal obecenstvo k rozumu, aby se stranilo konzumu. Publikum nechtěl šokovat, jen mu terapeuticky přehodit zrezivělou výhybku v mozkomíšním kolejišti.

Jenomže když potom do igelitu zabaleného protagonistu i scénáristu v jedné osobě vyvrhly rudé útroby uhynulého tura a on vyzpíval svůj krvavý protestsong, otřesený dav ztichl.

Zasmušilé memento mori sáhlo do svědomí přemýšlivých, přestože Lubo Kristek patří k těm rituálním medicinmanům, jejichž čáry dokážou viklat i poměrně odolným názorem dlažební kostky.

Přehlíží výhradně kameny mentálně sešmajdané, jejichž idiocie odolává i žáru kremační pece. Nečiní mu ovšem problém jim s úsměvem popřát brzkého uzdravení.

Lubo Kristek je nejkristkovatější v okamžiku, když nad temnou oblohou soumračného lidského pinožení scintiluje jeho čarodějná planetární krakatice.

Pokusit se Maestra pitvat školometsky šuplíkovou metodikou zůstává stejně pošetilé, jako chtít lapit svatojánskou mušku. Přestane svítit, jakmile ji sevřete v pěsti, ale rozzáří se, když vám zamává křídly.

Vlastimil Mrva

foto: Jiří Sláma