Náhoda nebo osud?

Dnes je 24. 3. 1944, je sice deštivo, mlhavo, ale ve vzduchu je cítit italský březen.

Ráno bylo úplně stejné jako předchozí dny, noci a týdny. Beze změn. Pořád nám vozí více a více zraněných, každou noc před spaním si v duchu říkám, kdy tomu už bude konec. Ale není minuty, abych nemyslela na vás všechny doma. Zejména na Franceska, který také někde tady bojuje. Ach bože, jak nás ta zatracená válka jako rodinu odcizila.

Hlavně se modlím, abych ho zde neměla mezi raněnými nebo nedej bože mrtvými. Vždy, když na nosítkách vidím chlapce s hnědými kudrnatými vlasy, který mi ho připomene, nejsem schopna se pohnout z místa, jako by mně někdo přikoval nohy k zemi. Pak ale překonám svůj strach, popojdu blíž a naštěstí zjistím, že to není můj milý a drahý bratr Francesco. V té chvíli jsem schopna se o raněného postarat, jak nejlépe to jde v těchto krutých podmínkách.

Před obědem dnešního dne na mě zavolal můj přítel a poručík v jedné osobě, milovaný Ricardo: „Giorgino, musím Ti něco naléhavého říct. Ze základny volal velitel, že mám okamžitě poslat svých nejlepších 25 mužů do Adreatinské jeskyně, už tedy vyrazili na cestu. Prý je tam někde poblíž německá tajná základna.”

„Chceš tím jako naznačit, že mně zase dovezou desítky raněných? Vždyť přece oba víme, jak umí být Němci krutí a jak jsou teď rozzuření po tom atentátu našich partyzánů.”

Na jednu stranu vím, že je zřejmě tato akce nutná, ale na druhou již prostě nemám sílu, každý den to stejné a pořád a pořád. Nejprve tělo, za ním příběh, bolest, smrt, dopis blízkým a NIC.

Jdu raději rychle na oběd, kdo ví, co bude dál. Poté procházím kolem velícího stanu a zaslechnu Ricarda v konverzaci se svým podřízeným Lucou. Hovoří zvýšeným hlasem jako by mu šlo o jeho vlastní život. Najednou omylem šlápnu na větvičku a oba to uslyší. Teď to vypadá, jako bych je špehovala. Sakryš. Ale Ricardo na mě s podivem není nazlobený, dokonce mi řekne: „No, tak pojď dál, když už jsi tady, stejně bychom tě volali.”

Luca mi začal vše objasňovat, ale vtom zachrastilo ve vysílačce: „Pomóc, pomóc, slyší mě někdo, je to horší, než jsme čekali, všichni tu chcípneme jako prašiví psi...”

V pozadí bylo slyšet střelbu, naříkání, vojákův poslední výdech a pak již ticho, signál se ztratil.

Všichni jsme se na sebe vyděšeně podívali a nebyli schopni slova. První z nás se probral Ricardo a řekl, že musí co nejdříve podat hlášení veliteli. Jakmile se vrátil, oznámil Lucovi, že má shromáždit zbytek mužstva a neprodleně vyrazit k jeskyni. Rozkaz platil i pro mě.

Rychle jsem si vzala vše potřebné k ošetření zraněných a hlavou mi problesklo, jestli tedy vůbec zůstal někdo naživu.

Vydali jsme se lesem, přebrodili jsme řeku, ale celou dobu jsme museli být velmi ostražití. Hlavní velení v akci měl Luca, Ricardo zůstal s pár lehce zraněnými v táboře.

Pomalu jsme se přiblížili k jeskyni, ale na to, co jsme spatřili, jsme připraveni nebyli.

Hned u vstupu leželo pět těl, u kterých jsme ani nevěděli, komu dřív patřila. Chyběly jim ruce, nohy, ale hlavně části obličeje.

V tu chvíli se ozvalo zašustění z křoví vedle jeskyně. Vylekali jsme se, že jsou to Němci, ale Luca poznal Marca. Byl to jeho blízký kamarád, se kterým se znal od dětství, chodili spolu do školy v Římě. I když... poznal? Spíše byl k nepoznání, Marcova poslední slova byla: „Nechoďte hlavně do...” Poté skonal.

Ale my měli přece přesný rozkaz, že do jeskyně jít máme. Luca zavelel a my jsme jej museli následovat. Naštěstí šel jako první.

Po pár metrech se jeskyně začala rozdělovat na tři chodby, takže jsme se museli rozdělit i my. Já jsem měla jít tou pravou chodbou a se mnou pět vojáků, Luca zvolil tu vlevo a ostatní šli prostřední chodbou. A to bylo naposledy, kdy jsem Lucu viděla.

Naše cesta byla asi ta správná, i když, jak to mohu vědět, když jsem jinou nešla. Jen si to myslím podle toho, že jsme narazili na těla německých a italských vojáků.

Po určité době, jak jsme postupovali hlouběji do jeskyně, jsem měla pocit, že nás někdo pronásleduje. A to se mi za chvíli potvrdilo. Ozvaly se rány a voják za mnou padl k zemi. Byla jsem celá od krve a cítila její měděnou pachuť. Ozvala se německá věta: „Was macht die verdammte Frau hier?”

Ještěže rozumím německy, jak se mi to teď hodí, pomyslela jsem si v duchu.

Jeden z německých vojáků přišel až ke mně a suše všem oznámil, že se jim budu hodit. A tím jsem se ocitla v německém zajetí. Dovlekli mě na konec chodby, kde byly dveře, tajný vchod a východ z jeskyně. Po nějaké době jsme dorazili do německého tábora, kde jsem se ocitla ve velícím stanu. A tam jsem zjistila, proč jim budu platná. Jejich doktor byl zabit v jeskyni a oni proto nutně potřebovali někoho, kdo ošetří jejich raněné. Začala jsem se bránit, k čertu s Hippokratovou přísahou, přece nebudu zachraňovat nepřátele.

Vtom se velitel ušklíbl a namířil mi svou zbraní na hlavu.

„Entweder machst du das, oder du stirbst!”

Co mi tedy zbývalo, nechtěla jsem zemřít. Doufám, že to po válce nebude bráno jako zrada. A tak ubíhaly dny a týdny v zajetí. Plnila jsem si své povinnosti, ale přesto jsem cítila, že mě pořád hlídají.

Jeden ze zraněných Němců, kterého jsem si vybavila už z jeskyně, se jmenoval Hans. Utrpěl zlomeninu paže, ale začínal se již zotavovat. Připadalo mi, že on je jediný, který se ke mně chová s úctou a občas se i pousměje. Když jsem pečovala o druhé vojáky, všimla jsem si často, že mě pozoruje, ale tak jinak, vřele.

Později se zmínil, že už má války plné zuby, že by nejraději utekl, nechce být zase raněn nebo dokonce zemřít. Měla jsem strach, jestli mu mohu opravdu věřit, ale rozhodla jsem se to risknout. A tak jsme se domluvili, že spolu zkusíme utéct. Vymyslel plán, mělo to být v noci, kdy bude v táboře co nejméně vojáků, a nejlépe za deště. Ale to jsme si nemohli objednat.

Ten den nastal zpočátku května. Tábor byl poloprázdný, protože většina byla opět někde poblíž jeskyně. Na nic jsme nečekali, Hans ukradl koně a já naskočila. Uháněli jsme co nejdál od tábora s vidinou, že se dostaneme co nejdříve do Tivoli, kde se schováme. Po své babičce jsem zde zdědila malý domeček na okraji města.

Cesta byla náročná, ale my jsme to nevzdávali. Navíc jsem měla pocit, že k němu začínám něco cítit. Ale bylo to úplně jiné než u Ricarda. Stačilo, aby se na mě podíval nebo se mě lehce dotknul a naskočila mi husí kůže. Moje tělo mě neposlouchalo. Ale vzadu v hlavě mi pořád něco říkalo, že mám dávat pozor, že je to přece Němec.

Na druhou stranu, co jsem mohla ztratit. Zachránil mi přece život. Přemýšleli jsme, co budeme dělat dál, až se dostaneme do městečka. Bylo nám jasné, že se budeme muset dlouho schovávat, asi až do konce války. Další, co mě trápilo, byl Ricardo. Jak mu to vše vysvětlím? Přežije? A pokud ano, mám poslechnout svůj rozum nebo srdce?

Štěpánka Kosková, 15 let, třída Tercie Gymnázia Moravský Krumlov