Místostarosta Pavel Jajtner: Atmosféra výročí atentátu je zvláštní právě teď, kdy svět zmítá válka
V souvislosti s osmdesátým výročím atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha jsme požádali o rozhovor znojemského místostarostu Pavla Jajtnera (KDU-ČSL), jenž se předminulý týden – jak informoval náš list – zúčastnil orelského setkání u zdejší pamětní desky Jana Kubiše.
Pane místostarosto, ještě v únoru byla válka za humny na Ukrajině takřka nepředstavitelnou. Nyní se ovšem stala realitou, čímž ve vztahu k výročí atentátu na Heydricha vznikly bizarní a současně znepokojivé historické paralely.
Letošní výročí má vskutku velice zvláštní atmosféru v tom, že scénář je podobný. Ruský obr zaútočil na ukrajinského trpaslíka.
Onen trpaslík se ale celkem úspěšně brání…
Netroufnu si zaujmout kvalifikované vojenské stanovisko ke vzájemnému nepoměru válčících stran, poněvadž nemám k dispozici fundované informace. Svůj názor ale řeknu jednoznačně. Už v Bibli najdeme příběh o Davidovi a Goliášovi, jemuž je nutno se vzepřít. A jak to dopadlo, víme všichni. Zvítězil ten malý.
Souhlasím, titěrný pasáček David mohutného zápasníka Goliáše zabil kamenem z praku. Jenomže jestliže oním kamenem z praku byl atentát na Heydricha, pak Goliáše hitlerismu neusmrtil.
Neusmrtil, ale přinesl klíčové změny. Celý ten příběh vzdoru až do tragické smrti parašutistů zůstává důkazem neuvěřitelného vzepětí malého národa vůči agresi. Šlo o nejvýznamnější odbojový čin proti jednomu z nejvýše postavených nacistů v Evropě vůbec. Byl to tak významný akt, že Velká Británie a posléze i Francie prohlásily mnichovskou smlouvu za neplatnou.
V rovině politické s vámi souhlasím, ale v rovině morální si s vámi dovolím – pane místostarosto – polemizovat. Domnívám se, že masakr, který po atentátu následoval, smrt Heydrichova nevyvážila. Historik Michal Komárek se ptá, kolik obětí stojí za budoucnost státnosti národa? Je to přesně ten úhel pohledu, který nás nutí o smyslu atentátu na Heydricha pochybovat.
Jinak bychom situaci viděli v roce 1942 v době válečného běsnění, jinak ji vnímáme dnes. Uvědomme si, že Heydrich se nikdy netajil tím, že tak jako tak teror vůči českému obyvatelstvu teprve začne. Západní země tenkrát jen mlčenlivě přihlížely. Jedinou možností tak zůstalo provést tento atentát jako akt vzdoru a hrdinství našeho národa vůči nacismu. Jsou prostě okamžiky historie, kdy se svoboda národa platí krví.
Generál Miroslav Kácha, účastník protinacistického odboje, na konci života prohlásil, že atentát neměl smysl, protože život jednoho vraha nestojí za životy tolika vynikajících lidí. Heydrich by podle generála Káchy stejně skončil v Norimberku na šibenici.
Jistě nechci zpochybňovat stanovisko generála, který zažil to, co já ne. Koneckonců ani lidické matky, které přišly o své děti v koncentračních táborech, nejsou v tomto směru jednotné. Některé atentát viděly jako jedinou možnost, jiné tvrdily, že atentát za to, co následovalo, nestál. Ano, souhlasím, je to pořád velmi bolestivé téma. Ale historie se takto odehrála a nelze ji změnit. Přes všechno bolestivé a přes všechny nevinné oběti v době po atentátu ve mně zůstává hrdost a vděčnost všem, kteří se tehdy zlu nacismu postavili. A také díky nim vedeme i tento rozhovor českým jazykem ve své zemi.
Děkuji za rozhovor.
Vlastimil Mrva
