Co se může stát, když čteme...

Ve vesmíru:

Letěl jsem na vesmírnou expedici se svým přítelem Gabrielem. Mezi mými sbalenými věcmi se nacházela moje oblíbená knížka „Smrt ve vesmíru“. Měli jsme za úkol prozkoumat samotnou gravitaci mezi planetou Země a Mars. Když jsme se dostavili na požadované souřadnice, s Gabrielem jsme se převlékli do skafandru a přivázali se k lodi. Řekl jsem si, že si vezmu i svoji knížku, když už jsem v tom vesmíru. Těšil jsem se, jak doma budu vyprávět, že jsem si četl ve vesmíru, a taky už jsem se těšil, jak si ji opět dočtu. Vždycky mě to nadchne, jako kdybych to četl poprvé. Vyskočili jsme z rakety a už jsme plavali vesmírem. Bylo to úžasné, můj dětský sen se plnil. Otevřel jsem si knížku a začal číst. Začetl jsem se natolik, že jsem ani neměl ponětí o čase. Dokonce jsem ani neslyšel volání Gabriela: „Vrať se!! Blíží se asteroidy, je to tu moc nebezpečné! Musíme změnit pozici!!“ No jo no, ale já neslyšel a v klidu si četl dál. Zrovna se odhalovalo, co zapříčinilo smrt hlavní postavy. Po nějaké chvíli jsem uslyšel výbuch, který upoutal moji pozornost! Viděl jsem naši loď na dvou místech najednou a mezi troskami poletující tělo Gabriela v bezvědomí. Knížku jsem si dočetl, a dokonce skončím podobně jako hlavní hrdina. Neměl jsem loď a nikoho. „Umřu ve vesmíru, zapíšu se možná do dějin,“ říkal jsem si trpce. Naposledy jsem se podíval na planety a hvězdy kolem a pak jsem v klidu zavřel oči. Nejspíš si říkáte, proč mě prostě nepřitáhli za provaz, ke kterému jsem byl přivázaný. Odpověď je jednoduchá, bohužel se mi provaz odvázal. Jediný, kdo mě mohl dostat zpět k lodi, jsem byl já. Radím vám - neberte si knížku na vaše mise. Pokud se nezvládnete odtrhnout, může vás to stát i život.  

(Victorie Nevrklová, 3.A)

Za chůze:

Byl krásný den, ale s knížkou v posteli by byl ještě lepší. Po dlouhém přemlouvání jsem knihu vzala knihu a šla číst ven. Při napínavé kapitole jsem se zastavila, protože jsem ve strachu doufala, že dopadne dobře. Avšak ze čtení mě vyrušilo troubení – stála jsem totiž na silnici. Zmateně jsem ustoupila na stranu a hned se zase začetla. Po krátkých deseti minutách jsem do něčeho šlápla. Když jsem se rozhlédla, stála jsem na kraji rybníka, do kterého bych klidně

napochodovala. Rybník, velkou kaluž, jsem obešla a vůbec mě nenapadlo, že u nás rybník není. Po pokračování v cestě ale přišla ta největší tragédie. Kniha končila. Všechny stránky byly přečtené a žádná už nezbývala. Smutná jsem se začala vracet a v tom mi to došlo. Nevěděla jsem, kde jsem.

(Michaela Malíková, 3.A)

Ve vlaku

Stojím na zastávce, v ruce mám rozečtenou knihu. Má to být dlouhá cesta, takže doufám, že mi ukrátí čas. Dívám se na přijíždějící vlak, právě vyjel z tunelu. Zastavil, já nastoupila. Pohodlně jsem se usadila na sedadle u okna a vlak se pomalu rozjel. Nalistovala jsem stránku, kde jsem skončila a začala číst. Byl to napínavý příběh plný dobrodružství, o pirátech, o pokladech, o moři a o jeho záhadách. Vžila jsem se do děje, jako by to byla skutečnost, která se odehrává a kterou žiji. Neskutečně mě příběh bavil a pohlcoval, až jsem dokonce přestala vnímat své okolí. Četla jsem a četla. Aniž jsem si uvědomila, že jsem na poslední stránce, příběh skončil. Mrzelo mě to. Chtěla jsem, aby to dobrodružství nikdy neskončilo. Ale co bylo ještě horší, měla jsem už dávno vystoupit! Vlak mě dovezl až na konečnou, která byla asi deset zastávek od mého cíle. Mé přání o nekonečném dobrodružství se vyplnilo,

(Iveta Straková, 3.A)