Vánoční příběh téměř pohádkový
Život není pohádka, ale občas se v něm pohádky dějí. Často, když navštívím znojemské Městské divadlo, zvednu hlavu a podívám se nahoru na balkon. Těsně před Vánocemi roku 1952 tam jeden pohádkový příběh začal. Vyprávěla mi o tom osmaosmdesátiletá pamětnice Marie. Byla by škoda se o něj s našimi čtenáři nepodělit. Ježíšek jí tenkrát v divadle nadělil manžela.
Dnes už ten prostor s kovovým zábradlím určený pro diváky k stání obyčejně zeje prázdnotou, ale počátkem padesátých let býval plný. Neexistovala televize či internet, zajímavé a hodnotné kultury bez toxické ideologie nebylo v tehdejším Československu mnoho. Tenkrát, snad dva dny před Štědrým dnem, měli na programu klasiku – Straussovu operetu Netopýr. Marie se jako milovnice divadla těšila dlouho předem. A když ten den nastal, pěkně se oblékla, nalíčila a zkontrolovala, jestli má skutečně v kapse lístek. Měla. K stání, jiný už nesehnala.
Než zhasla světla, pozorovala se zájmem ten zdobný novobarokní interiér, ale i šeptající diváky. A pak si všimla vytáhlého mladíka s kudrnatými vlasy a plachým pohledem. Stál jen malý kousek za ní, uprostřed skupiny kamarádů. Jejich oči se několikrát střetly. Po představení se ještě potkali mezi dveřmi u východu. To už se na sebe usmáli. Láska na první pohled existuje. Jenže její vidina zmizela v mlze, odcházel na druhou stranu.
Začátkem února ji kamarádky pozvaly na ples do Domečku, tedy do Lidového domu u Jubilejního parku. Vešla do sálu a první, co uviděla, byl on. V tu chvíli všechno ostatní přestalo existovat. Už z dálky jí šel vstříc a vyzval k tanci. Oba najednou věděli, že patří k sobě a že už to tak zůstane. Při tanci se představili. Zeptal se, jestli četla Saturnina.
„Nečetla,“ odpověděla tiše. „A Vy jste četl něco od Němcové,“ zeptala se zase ona. Sklopil hlavu a pokrčil rameny. Tančili jen spolu až do půlnoci, jak v pohádce o Popelce. Pak musela utíkat na ubytovnu, kam ji poprvé doprovodil. Při rozloučení se jen lehce dotkl její čepice.
Čekalo je skoro sedmdesát let společného života. Občas nádherných, občas složitých. Vychovali dvě děti. Ptáte se, co je na tomto příběhu tak výjimečného, tak zázračného, snad kromě toho, že začal o Vánocích?
Je o lásce a láska je vždy zázračná. Ale jen taková, která je nesobecká, která se osvědčuje a upevňuje hledáním v pádech i ve výstupech, v překážkách, úspěších i nezdarech, láska vzájemně dávající a plná respektu.
Troufám si říct, že právě takovou paní Marie, jak vyplynulo i z jejího vyprávění, prožila. Ruku na srdce, kdo z nás se tím může pochlubit?
Příběh byl inspirován vyprávěním paní Marie Solařové (na fotografii první zprava) ze Suchohrdel.
Alžběta Janíčková
