Na covidové testy nejlíp v kožichu

Stojím venku v otevřeném prostoru a seshora na mě padají studené vločky. Máchám hrozivě rukama, uskakuji, ale je to marné. Nevyhnu se jim. Mít každá z nich ústa a trochu inteligence, hlasitě by se smála. Takhle přesně si totiž připadám v boji s koronavirem.

Ten neviditelný nepřítel na nás číhá všude. Na klikách dveří, na rohlících v supermarketech i na našich chytrých telefonech.

Nosíme roušky, udržujeme odstupy, myjeme si ruce, kloktáme, zavíráme školy – a pořád nic. Koronavirus padá a je ho stále víc. Ale od minulého týdne už i já vím, co k tomu přispívá.

Před víkendem si mně postěžovala dcera, že ji bolí hlava a že má teplotu osmatřicet. Jako odpovědný člověk jsem raději zavolala do ordinace naší lékařky. Telefon zvedla sestra: „Vyčkejte. Kdyby se její stav zhoršil, volejte záchranku. Jinak ať zůstane deset dní v karanténě.“

Do pondělka se dcera trochu otřepala, ale při snídani se svěřila, že trochu ztrácí čich. Doktorka ji po telefonické domluvě tentokrát poslala na covidový test. Na odběrovém místě ale měli volno až ve středu. „A prosím vás, až dostanete výsledky, dejte mi vědět. Oni mi je sice mají posílat, ale v poslední době přestali,“ zaprosila nakonec.

V tu středu, kdy se dcera měla dostavit na test, bylo nevlídno, teploty pod deset a chlad zalézal pod nehty. Ocitla jsem se před žlutou plechovou unimobuňkou postavenou pod budovou psychiatrického oddělení.  Přivítala nás dlouhá fronta mlčky stojících lidí s rouškami. Všichni sem přišli s podezřením, že mají covid a řada z nich ho bez jakýchkoli pochybností měla.

V nevlídném počasí se čekalo asi čtyřicet minut, zima nezima…

Celou reportáž najdete v aktuálním vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.

Alžběta Janíčková