Senátor Pavel Štohl: Můj nástupce by měl být osobnost

Zakladatel znojemské Soukromé vysoké školy ekonomické, Pavel Štohl, se během šestiletého senátního mandátu účastnil šesti oficiálních zahraničních cest. Nejvíc bude vzpomínat na tu poslední, kdy koncem srpna zavítal na Tchaj-wan spolu s předsedou Milošem Vystrčilem a dalšími šesti kolegy. Návštěva této daleké asijské země vzbudila řadu protichůdných ohlasů. Mnozí tleskali, ale velmi negativně byla hodnocena pražským Hradem nebo přímo Čínskou lidovou republikou, která ostrov Tchaj-wan považuje za své území. S Pavlem Štolem jsme si povídali nejen o této historické cestě, ale především o jeho blízkém odchodu ze senátorského křesla.

Pane senátore, vítěze senátního boje už známe, ale netušíme, s jakým efektem se své funkce zhostí. Jakými vlastnostmi by měl disponovat?

Měl by to být především slušný a zásadový člověk. Senát má dnes daleko větší význam než v minulosti. Vznikají totiž tlaky ohrožující demokracii. Když se tak dívám na naši politickou scénu a slyším například názory, že by se měla zrušit veřejnoprávní televize nebo že by bylo potřebné docela nebezpečným způsobem změnit Ústavu, jde mi z toho mráz po zádech.  Můj nástupce by se měl orientovat v zásadních věcech s jasným názorem a nenechat za sebe mluvit jen poradní tým. Je jedno, čím byl, ale důležité zůstává, čím se stane. Prostě osobnost s charakterem, to je to nejdůležitější.

Nebude se vám po senátorské práci stýskat?

Oficiálně končím 18. října. Na těch šest let budu opravdu vzpomínat rád. Tehdy jsem dlouho zvažoval, zda kandidovat. Ale bylo to dobré rozhodnutí. Byl jsem u tvorby zákonů a mohl spolu s ostatními ovlivňovat jejich podobu. Působil jsem v hospodářském výboru a tam se zabýval hlavně účetnictvím a daněmi, což dělám celý svůj profesní život. Jako zpravodaj jsem kolegům oficiálně doporučoval, jestli ten který zákon v té či oné podobě je dobrý. Mým cílem bylo pomáhat. Senátor sice nemůže přímo rozhodovat, ale řadu věcí dokáže změnit dobrým lobbingem.

Jako senátor už tedy nepojedete ani na žádnou zahraniční cestu. Vy sám, váhal jste, jestli pojedete na tu poslední, tedy na Tchaj-wan?

Samozřejmě. Popravdě, rizika tu byla. Vždyť Čína vyhrožovala, že zaplatíme vysokou cenu. A pak – půlka národa, a to platí pořád, cestu na Tchaj-wan podporovala, druhá půlka byla proti. Měl jsem proto obavu z nenávistných komentářů a kladl si otázku, jestli to mám zapotřebí?

Obavy se potvrdily?

Mně osobně nikdo přímo nevyhrožoval. Na svém facebooku jsem dostal od přátel, kteří jsou podobného smýšlení jako já, jen příznivé komentáře. Ale našli se lidé, co mě vůbec neznají, a přesto se dokázali na mou adresu vyjadřovat dost sprostými výrazy. Takže trochu ano.

Manželka vás neodrazovala?

Mám skvělou manželku, která mi řekla, že mě bude podporovat, ať už se rozhodnu jakkoliv.

Jaký byl vlastně důvod té cesty?

Především nešlo o rozhodnutí a iniciativu…

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.

Alžběta Janíčková