Kandidovat do Senátu musím, lidé jsou dobří a plní naděje

Bohumila Beranová z Oblekovic zasedala dříve jako jediná žena v radě Jihomoravského kraje, kde měla na starosti nejen kulturu a památkovou péči. Před třemi lety se vrátila do rodinné firmy, ale nyní dala o sobě opět vědět jako kandidátka znojemského senátního obvodu číslo 54.

Proč jste se rozhodla znovu vstoupit na politické kolbiště a pokusit se o tak významnou pozici? Stýská se vám po rušnějším životě?

Takhle se to nedá říct. Můj život je standardně rušný. Pokud někdo věří v intuici, tak mi rozumí. Ta myšlenka mě začala pronásledovat možná i proto, že mě velice často oslovují lidé s prosbou o pomoc. Nevysvětluji jim, že již nejsem v politice, prostě jim pomůžu, jak nejlépe dovedu. Rozhodování samozřejmě nebylo jednoduché, radila jsem se s přáteli, se zkušenými lidmi, diskutovala s rodinou.

Hrála v tom určitou roli také skutečnost, že už máte odrostlé dcery, které nepotřebují vaši péči?

Obě dcery jsou dospělé a mám v nich velkou oporu a zastání. Kdyby byly menší, bylo by to složitější. Pozice senátora je ale moudře limitována dosažením věku čtyřiceti let a v tomhle období už děti většinou roztahují křídla. Hlavním motivem ale není hledání nového naplnění, jestli snad na to narážíte. Za snahou stát se senátorkou stojí především má potřeba pomáhat lidem.

Můžete mi říct svou představu, jak jim může senátor konkrétně pomáhat?

Senátor má určitou váhu, neměl by proto jen zvedat ruce a hlasovat, dávat v horní komoře parlamentu připomínky či něco navrhovat, nebo mít další jiné funkce a pracovní úvazky. Měl by být stále v úzkém kontaktu s občany, naslouchat a pomáhat jim, když je třeba. Mám představu, že bych měla svou kancelář ve Znojmě, kde bych byla k dispozici běžnou pracovní dobu, to je od pondělí do pátku. Pokud bych musela být v Praze či jinde v terénu, pověřila bych pracovníka s lidským přístupem, který by sjednal schůzku se mnou v nejbližším termínu. Chci pracovat víc jak na sto procent. Zaměřit se na lidi, na které se zapomíná. Na ty, co žijí teď a tady.

Jaké největší problémy podle vás lidé řeší?

Lidé ztrácejí důvěru v právní stát a jeho instituce, je těžké se orientovat ve změnách, které doba přináší.

Je vůbec v moci senátora být užitečný i v tomto konkrétním směru?

Ano, jistě. Přesně proto lidé volí politiky, aby pro ně pracovali a byli pro národ užiteční. Jednoduše chci jít vlastním příkladem. Politik by měl být slušný, usilovat o poctivost, nepřekračovat mantinely. Víte, když se tak podívám kolem sebe a vidím, jak někteří lžou, jak se neslušnost a demagogie stává standardem, je mi z toho smutno.

Přesto mají i ti nepoctiví, vypočítaví, soustředění jen na sebe a na vlastní prospěch své stálé voliče.

Protože tráví více času politickým marketingem, než skutečnou prací. Nepravdy a pomluvy se dnes šíří po sociálních sítích velkou rychlostí a není vůči nim v podstatě žádné obrany. Pravda o schopnostech a úmyslech daného člověka většinou vyjde záhy najevo, ale to už je pozdě.

Kvůli tomu nekandidujete za žádnou stranu a bez podpory jakékoliv organizace?

Chci jít do politiky sama za sebe a být díky tomu nezávislá a nestranná. Nezávislost a nestrannost mi dovolí řešit věci, aniž bych byla svázaná stranickými zájmy. Když jsem sbírala nutných tisíc podpisů, abych mohla kandidovat, všichni rádi slyšeli, že za mnou žádná strana nestojí. Za sebou ale samozřejmě nemám ani žádný stranický rozpočet, jen ten rodinný.

Říkáte rodina, to je v tuto chvíli hlavně váš manžel?

Ano, máte pravdu. Od něho se mi dostává neskutečné podpory, to si jen málokdo dokáže představit.

V kolik hodin třeba ráno vstáváte a v kolik hodin pak chodíte spát?

Kolem desáté uléhám a vstávám o půl šesté. Máme už takový rituál. Dáme si společně kafe, ale ještě před tím, než vystydne, obstarám hospodářství. Budík většinou nepotřebuji. Jsem ranní ptáče.

Tato zkušenost by se vám ovšem jako budoucí senátorce mohla hodit.

Jsem zvyklá pracovat, byla jsem tak vychovaná. Už jako malá jsem musela pomáhat rodičům a od svých čtrnácti let si přivydělávat. Nejsem zvyklá polevit, ani marodit, to musím zaťukat. Takže se mi to skutečně může hodit. A snad i to, že jsem místní, znám to tu a narodila jsem se ve Znojmě. Tehdy ještě ve staré nemocnici. To čtyřdílné okno v prvním patře tam stále je. Kdo ví, kolik generací Znojmáků a Znojmaček se za ním narodilo a kolik z nich se na to okno s úsměvem zahledí.

Kdo vás v politice inspiroval nebo inspiruje?

Například Tomáš Garrigue Masaryk. Babička vzpomínala, jak přijel do Moravských Budějovic a jak ji pohladil po tváři. Byl velkou osobností s obrovským charismatem, ale samozřejmě byl i bytostí z masa a kostí, měl svoje slabosti. V dnešní době se mi líbí třeba názory Romana Šmuclera. Ten se nebojí otevřeně promluvit. Neztotožňuji se s ním ve všem, ale tak to je s každým. Podstatné je, abych si někoho jako člověka vážila. Abych cítila, že nehraje jen sám za sebe, ale že mu jde i o druhé.

Když vaše kandidatura do Senátu nevyjde, budete hodně smutná?

Smutná zcela určitě ne. Už jen to, že se mi povedlo od běžných občanů posbírat více jak tisíc podpisů, je v dnešní době ochrany osobních údajů velké štěstí. Kdo vám dnes sdělí jméno, adresu a datum narození? Jen člověk, který vám věří. Při osobních setkáních jsem se ujistila, že kandidovat do Senátu musím, protože to má smysl. Lidé jsou dobří a plní naděje.

Alžběta Janíčková