Vídeňák Martin Toporek: Lukov miluju, ale je tu moc kosa!
Narodil se ve Vídni, má rakouskou národnost a mluví asi třiceti jazyky. Je příznivcem monarchie a obdivovatelem císaře Františka Josefa I., k němuž se mimo jiné připodobňuje i svými dlouhými licousy. K jeho koníčkům patří fotografování aktů i přírody a také sběratelství. Už druhým rokem bydlí od jara do pozdního podzimu v Lukově. I když je Rakušan, příjmením prozrazuje české předky, kteří odněkud od Jihlavy přišli do vídeňského centra mocnářství koncem 19. století. Martin Toporek je svébytný a originální, zároveň laskavý a inspirativní. Určitě stálo za to ho navštívit. Už proto, že jeho oblíbenec císař František se narodil právě před 189 lety.
Jak jste se tady v Lukově vlastně ocitl?
Šlo o náhodu. Vlastním pozemek v dolnorakouském Fellingu. Původně jsem se chtěl na penzi usadit tam. Navázal jsem proto kontakt se stavební firmou ve Vranově, jestli mi nemůže ve Fellingu postavit domek. Majitel to odmítl, ale nabídl mi něco tady – a právě v Lukově. Starší, asi tři sta let staré stavení kousek od návsi, které bylo před rekonstrukcí. Přistoupil jsem na tuto možnost, a jsem prostě tady. Byla to láska na první pohled. Je tu nádherně. Akorát musím ještě vymyslet lepší topení. Je tu hrozná kosa.
Prý umíte několik desítek cizích jazyků.
To je pravda. Pracoval jsem díky tomu jako tlumočník OSN – i ve válkách. V nich máte tu výhodu, nebo nevýhodu, jak se to vezme, že musíte mít u lidí důvěru. A musíte o ni bojovat. Ocitl jsem se třeba v kosovském konfliktu a vůbec netušil, jestli mi ti Albánci lžou. Až po nějaké době jsem se to naučil rozpoznávat. Mám z té doby moc zajímavé zážitky.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučil třeba právě albánsky?
Buď se to za dva týdny rozjede, nebo ne. Povím to stručně. Musíte prostě jazyk zredukovat na matematickou formuli a naučit v něm mozek myslet. Jako kdybyste programovala počítač. Pak to dáte dohromady.
Tomu snad zhruba rozumím, ale vyžaduje to i naprosto výjimečnou paměť.
Určitě. Úplně jednoduchý příklad. Naučíte se makedonsky sto slov. A to sto první slovo už jako přijde samo. Když na to jdete metodicky, tradičním způsobem, nic vám nenaskočí. Takhle jsem třeba zvládl všechny slovanské jazyky, které byly v rakousko-uherské monarchii prohlášeny za úřední – tedy ukrajinštinu, češtinu, slovenštinu, polštinu, slovinštinu, srbštinu a chorvatštinu. K tomu pak, když už jsme u slovanských jazyků, především ruštinu.
Co třeba taková čínština?
Ta mně nešla, i když jsem se o to snažil. Přitom třeba maďarsky jsem se naučil rychle, i když je to taky dost těžký jazyk. Čínština je ale znaková a má složitou výslovnost. Tu bych se musel učit s rodilým mluvčím. Nebo spíš přímo tam.
Kdy jste přišel na tyto své schopnosti?
Jako mladý jsem profesionálně sportoval, dokonce v atletice i reprezentoval Rakousko na olympijských hrách. A když jsem byl v cizím státě na závodech, tak jsem půl dne trénoval a půl dne mluvil s domorodci a učil se tamní jazyk. Tak to začalo.
Tady v Lukově jste nepřehlédnutelnou osobností. Nejen tím, že perfektně hovoříte česky. Taky se netajíte kladným vztahem k monarchii.
Rakouské císařství samozřejmě zápasilo s nelehkými národnostními i jinými problémy, které se ale s odstupem let jeví jako ve své době objektivně neřešitelné. Ovšem nebylo žádným žalářem národů, jak tvrdila…
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.
Alžběta Janíčková