Skonal císař Zikmund na Hradišti, anebo na Dolním náměstí?
V mrazivém večeru 9. prosince 1437 se nad ztichlým Znojmem rozezněly zvony, aby oznámily, že právě dokonal svou životní pouť český král, císař Svaté říše římské a někdejší moravský markrabě Zikmund Lucemburský. Uzavřela se tak poslední kapitola knihy života jedné z nejvýraznějších panovnických osobností Evropy pozdního středověku.
Rok 1437 nezačal pro Zikmunda šťastně. V únoru panovník poprvé vážněji onemocněl a nemoc jej pak sužovala po zbytek života. Za své musely vzít plány na tažení do Itálie, ale i další rozsáhlejší politické akce. Především však starého a nemocného panovníka trápily obavy o osud středoevropských monarchií, kterým vládl.
Obě Zikmundova manželství zůstala bez mužského dědice. Jako nástupce tedy ustanovil svého zetě Albrechta Habsburského, jehož kandidaturu se pokoušel všemožně podpořit a jemuž již roku 1423 předal vládu nad Moravským markrabstvím.
O to bolestnější pro něj bylo odhalení spiknutí vedené císařovnou Barborou Celskou, která s podporou husitů usilovala o sňatek s o dvaatřicet let mladším polským králem Vladislavem III. a o spojení české a polské koruny.
Na počátku listopadu 1437 byl již zdravotní stav císaře kritický. V Praze mu byl amputován palec u nohy a rozříznuta noha. Postupující gangrénu, kterou středověk označoval termínem svatý oheň, již nebylo v žádném případě možno zastavit.
Na smrt nemocný císař se rozhodl opustit českou metropoli a vydal se na strastiplnou cestu na Moravu do Znojma, kam nechal svolat své věrné z Čech a Uher. Zde se jeho zeť Albrecht vypořádal se zrádci. Císařovna Barbora byla zatčena a internována v Bratislavě. V neděli 8. prosince ještě naposledy se „zdviženýma rukama a slzivýma očima“ vyzval císař předáky k podpoře Albrechta Habsburského a o den později vyslechl v síni znojemského hradu – na trůně, oděn do císařského majestátu – mši a po ní, už v pohřebním rubáši, k večeru zemřel.
V následujících staletích kolovaly ve Znojmě ještě další tři zprávy o Zikmundově smrti. Romantická verze zmiňuje místo na Dolním (Masarykově) náměstí, kde byl údajně panovník náhle stižen mrtvicí. Císařův skon zde před domem číslo 4 dodnes připomíná novodobý kámen s iniciálou Z a s letopočtem 1437.
Druhá pověst vzpomíná jako místo panovníkovy smrti křižovnické proboštství na Hradišti. Se Zikmundovou smrtí byla spojována po nálezu torza pozdně gotického nápisu i budova starého krajského úřadu na Horním náměstí 5. Tyto zprávy se však jeví jako málo pravděpodobné.
Panovníkova mrtvola byla po tři dny vystavena v kostele svatého Mikuláše a pak ve slavnostním smutečním průvodu pokračovala v cestě na místo posledního odpočinku v katedrále ve Velkém Varadíně v uherském Sedmihradsku (dnes Oradea v Rumunsku), kde spočinula poblíž hrobu svatého Ladislava.
Se Zikmundem odešel z dějinné scény navzdory mnohdy nespravedlivému odsudku bezesporu nejschopnější ze synů Karla IV., muž, který vědom si svého císařského poslání, jemuž mimochodem vrátil jeho někdejší důstojnost, stál za obnovením jednoty křesťanské Evropy, která byla potřebná kvůli hrozícímu tureckému nebezpečí. Zikmundovi nutno připsat k dobru i pozvolné uklidnění situace v zemích Koruny české zmítaných husitskými bouřemi.
Petr Eckl, muzejní historik
