Sto let vzniku republiky v našem regionu
Před sto lety, na konci první světové války, se Evropa dala do pohybu. Na území tehdejšího Rakouska-Uherska vzniklo několik státních útvarů, mezi nimi i Československá republika vyhlášená 28. října 1918. Stalo se to mimo jiné pod vlivem vojenské porážky habsburské monarchie, důležitou roli sehrálo působení zahraničního i domácího odboje včetně legií, také nespokojenost lidu a jeho touha po národním sebeurčení. To jsou základní fakta státoprávního aktu, jehož výročí si připomínáme.
Potřeba zrovnoprávnění a samostatnosti ale nevznikla najednou, postupně klíčila již od druhé poloviny 18. století, tedy za obrozenecké doby, kdy vznikal moderní český národ. Vývoj v tomto směru urychlil dlouhodobě nevyvážený vývoj německo českých vztahů.
Ať už hodnotíme vznik takzvané první republiky Čechů, Slováků, ale i Němců, Židů a příslušníků dalších etnických celků jakkoliv, pro nás, příslušníky českého národa, je 28. říjen pozitivním historickým mezníkem, který přinesl svobodu a příležitost pro rozvoj demokracie a národní kultury v širokém slova smyslu.
Jde o důležitou součást naší historie i historie Evropy. Do jejího „západního křídla“ patříme a vždy patřit budeme, což je podstatné právě dnes, kdy se nebezpečně šíří nacionalismus a vznikají etnicky, ideologicky, nábožensky či jinak podmíněné konflikty a kdy narůstají vážné ekologické hrozby.
Připomeňme si teď s laskavým svolením znojemského Státního okresního archivu, z jehož materiálů čerpáme, některé významné události, které se v době, kdy československý stát vznikal, udály v našem regionu.
Převažovalo německé obyvatelstvo
Původně málo obydlené moravské Podyjí osídlovali zhruba od poloviny 13. století němečtí kolonisté, kteří sem přicházeli na pozvání českých panovníků, aby ho hospodářsky oživili. Češi a Němci tu žili po staletí, mísili se mezi sebou a navzájem se ovlivňovali.
V předvečer první světové války toto území podél řeky Dyje obývali převážně Němci. Výrazně přečíslili české osídlení hlavně v obcích bývalých soudních okresů Vranov a Jaroslavice, dále v samotném Znojmě a ve vsích na jih od něj. Soužití obou etnik zde nebylo vždy harmonické, národnostní třenice a konflikty zesílily v 19. století, kdy rostlo české národní uvědomění a prudce se rozvíjela občanská společnost. Německá většina měla navíc oporu i ve znojemské radnici. Na ní měli od zavedení obecní samosprávy až do vzniku republiky převahu němečtí politici, kteří se snažili zachovávat německý ráz města. Například se jim až do roku 1908 úspěšně dařilo bránit faktickému provozu první české menšinové školy.
Opatrná česká defenziva
Zprávu o prohlášení Československé republiky obdržel vlastenecký představitel českého obyvatelstva ve Znojmě JUDr. Vilém Veleba telefonicky z Brna v podvečer 29. října 1918.
Přední znojemští vlastenci se proto ještě téhož dne sešli v budově Znojemské Besedy, aby se usnesli na zřízení českého Národního výboru. První zasedání bylo svoláno na 30. října. Na něm byl mimo jiné předložen návrh na vojenské obsazení města. Nebyl však přijat, především na doporučení většiny přítomných důstojníků, kteří pokládali české vojenské síly v dané situaci za nedostačující, a dále proto, že by mohlo dojít k zbytečnému krveprolití.
Snahy Němců o připojení k novému rakouskému státu
K vývoji došlo i na německé straně. Již 21. října 1918 se ve Vídni uskutečnilo shromáždění rakouských poslanců německé národnosti, které se prohlásilo za prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska. To si nárokovalo německá území rozpadávající se monarchie. Svou věrnost nově vzniklému státu prohlásila za město Znojmo městská rada v čele se starostou Hommou již 31. října. Za dva dny, 2. listopadu, pak poslanec Oskar Teufel přijal ve znojemských Albrechtových kasárnách z úst příslušníků rakouské armády německé národnosti přísahu.
Hned příští den se na znojemské radnici sešlo šest německých poslanců, kteří prohlásili jimi zastupovaná území za kraj Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) zahrnující široký pás jihomoravských obcí s nadpoloviční německou většinou podle sčítání lidu z roku 1910. Ten měl být, jak předpokládali, se svými 190 000 obyvateli připojen k Německému Rakousku jako součást Dolních Rakous, a to na základě práva na sebeurčení národů.
Znojemsko v českých rukou
Protože německá správa Znojma nehodlala s českými správními orgány vyjednávat, přistoupil Národní výbor v Brně k hospodářské blokádě města. Poválečná zásobovací nouze se pak každým dnem zhoršovala. Vedle kritického nedostatku základních potravin se jeho obyvatelé potýkali s omezenými zásobami uhlí, petroleje a dalšího zboží denní potřeby. Vážným následkem byl především zoufalý nedostatek topiva, který citelně zhoršil příchod listopadových mrazů. Doprava do Znojma byla omezena na nejnižší možnou míru. Aby se zmírnily dopady, znojemští Češi dostávali lístky na mléko a brambory, Němci nikoliv.
Dne 16. prosince pak došlo k nekrvavému vojenskému obsazení města československými jednotkami vedenými poručíkem italských legií Rudolfem Gabrišem a seržantem 21. pluku francouzských střelců Josefem Frimmlem. Současně s vojenským obsazením Znojma a s nebojovým odzbrojením německorakouské posádky přejímal český Okresní národní výbor všechny úřady a dosazoval do nich české úředníky. Úředníci německé národnosti mohli zůstat pouze v případě, když složili slib věrnosti Československé republice. Následujícího dne byl obsazen zbytek jižní Moravy.
Rezignující jihomoravští Němci ovšem nadále vnímali novou situaci jako prozatímní. Rozhodnutí pařížské mírové konference vyhovět československému požadavku na stát vymezený historickými hranicemi českých zemí ale už nic neovlivnilo, Znojemsko součástí republiky zůstalo.
Nadčasová výzva ke smíření a realita
„Jsme vítězi,” prohlásil tehdy poručík Gabriš na slavnostním shromáždění v sále Znojemské Besedy „a vy jste jimi s námi. Avšak nyní, když přejde moc v tomto kraji do vašich rukou, buďte spravedliví ke svým spoluobčanům německé národnosti, neboť Československá republika je státem demokratickým, ve kterém nemá být nikdo utiskován. Nečiňte jim příkoří, ale sami též žádné vyzývavosti nestrpte! Zachovejte klid, jak se na vítěze sluší!“ Jak překvapivě nadčasová slova.
Třenice i větší konflikty mezi oběma národy totiž nadále pokračovaly. Přestože první republika zajišťovala jazyková, vzdělávací a další občanská práva menšin na tehdejší poměry postačujícím způsobem, dopouštěla se v národnostní politice nepřehlédnutelných chyb. Němci se s Československem jako se svojí vlastí ve valné většině nikdy neztotožnili, k čemuž přispěla i světová hospodářská krize na počátku třicátých let. Stále více začínali sympatizovat s krajně nacionalistickými protičeskými názory Konráda Henleina a jeho Sudetoněmecké strany.
Začlenění do Třetí říše po Mnichovské dohodě v roce 1938 proto až na výjimky přijali s velkým uspokojením.
Jejich další osudy jsou známy. Muži museli narukovat a posílit německý wehrmacht. Po skončení druhé světové války, za níž došlo k zločinnému útlaku českého obyvatelstva, byli vystaveni otevřené pomstě, zbaveni veškerého majetku a se souhlasem vítězných mocností deportováni mimo republiku. Jejich odsun občas probíhal jako zahanbující vyhnání doprovázené nelidskými výstřednostmi. Dnes na české i německé straně získává na síle snaha po vzájemném porozumění, odpuštění a spolupráci.
Zamyšlení na závěr
Sté výročí založení státu moderního českého národa vybízí k symbolickému přípitku, ale i k úvaze o budoucnosti. Popřejme proto naší republice, aby byla nadále svobodná a demokratická, aby se jí dařilo rozhodovat a řídit vlastní osudy s ohledem na prospěch a aktuální zájmy svých obyvatel včetně národnostních menšin. Aby dokázala s humanisticky orientovanými cíli spolupracovat s jinými národy a státy a aby se i za cenu vlastních omezení dokázala dělit, pomáhat a odstraňovat kritickou nouzi kdekoli na světě. Aby se v dnešní složité době s překotným vývojem a velmi závažnými globálními problémy chovala spolu s ostatními nesobecky.
Aby se za její následující historii nemuseli naši potomci za dalších sto let stydět.
Alžběta Janíčková