Znojmo nepostupuje obráceně, ale naprosto nekoncepčně, říká architekt Jan Hora

Domeček, bývalá pošta nebo areál hasičárny. Znojmo v posledních letech rozšiřuje svůj majetek o další budovy, jejichž budoucí využití ale často zůstává nejasné. Jsou tyto kroky strategickou investicí, nebo spíš důsledkem chybějící koncepce? O tom, jak by mělo město s podobnými objekty pracovat, jsme mluvili s architektem Janem Horou.

Architekt Jan Hora.

Pane Horo, ve svém příspěvku na sociálních sítích k Domečku mluvíte o „systémovém selhání v nakládání s veřejným majetkem“. Co si pod tím má běžný občan představit?

Město historicky nakoupilo několik nemovitostí za nějakým účelem. Ty nemovitosti se stále nevyužívají. Zároveň kvůli tomu město posléze udělalo pseudoreferendum, které z podstaty nemohlo být závazné. Přímá demokracie má své limity. Nemůžeme se ptát každého na ulici, k čemu má sloužit který dům, stejně jako se město neptá, jakou barvu má mít fasáda. Je to vyvazování se z odpovědnosti, kterou naši volení zástupci mají.

Ty budovy se koupily za nějakým účelem a ten účel se mění. Jsou to taková škatulata. Pak to vede k takovým nesmyslům, že někoho napadne, že ve starých lázních má být sportovní hala. Tak se udělá referendum. Objedná se studie a hle, hala se tam samozřejmě nevejde. Takže teď stojíme před tím, že se má bourat kvalitní architektura kvůli hale, která může být jinde a místo toho budeme stavět potěmkinovu vesnici a na nový dům věšet fragmenty původní fasády…

Proč jsou nevyužité městské budovy pro město větší problém, než se na první pohled zdá?

Dům, který se nepoužívá, je třeba stále udržovat. Pokud údržba není důsledná, náklady na budoucí adaptaci raketově stoupají. Stavba není bezúdržbový objekt. Není to kniha v knihovně, nebo váza na poličce. Už samotná existence domu stojí nemalé prostředky. Proto v současnosti některá města nabízejí své nemovitosti k užívání třeba jen za korunu, aby někdo platil tyto náklady na provoz a zároveň, když budovu někdo obývá, všimne si třeba, že někde praskla voda, nebo, že do ní zatéká.

Jak by podle vás měl ideálně vypadat postup od koupě budovy k jejímu novému životu?

Neexistuje jednotný mustr. Často město musí reagovat rychle, když dostane nějakou nabídku k odkoupení. V tu chvíli musí jednoduše jednat.

Před samotnou projekcí je ale třeba objekt digitalizovat, udělat studii proveditelnosti (abyste zjistil, zda se vám třeba stavební program do objektu vejde…), následně je třeba prověřit model fungování - kdo bude budovu provozovat, kolik to bude stát, nebo naopak, kolik je možné získat atd… Na základě toho je možné sestavit zadání a v případě větších zakázek ideálně udělat architektonickou soutěž. V případě těch menších existuje i hybridní model na základě porovnání portfolia a ceny. K tomu ale vždy potřebujete nějakou nezávislou autoritu, která vám pomůže návrhy/portfolia posoudit.

Nedělá Znojmo tyto kroky často v opačném pořadí – nejdřív koupě, pak vizualizace a až nakonec úvahy o využití?

U některých to tak bylo. Ale obecně bych neřekl opačně, spíš naprosto nekoncepčně.

Proč je podle vás problematické soutěžit u významných veřejných budov hlavně cenu projektových prací a ne kvalitu architektury?

Město je vrstevnatý organismus. Jsou více i méně kvalitní stavby, což se týká i památek. Proč některé budovy přežily celé věky a proč po některých neštěkne ani pes a jiné jsou v učebnicích?

I naše generace přispěje vlastní vrstvou. Když děláte výběrové řízení na projekt stavby, nevíte, co můžete dostat. Nesoutěžíte výrobek, který může mít jasně definované parametry, dům není sešívačka. Jediný způsob, jak můžete ověřit kvalitu budoucího návrhu, je jednoduše nechat architekty navrhovat. Je to delší proces, v úvodu to něco stojí, ale stavba tady bude další desítky a možná stovky let. Navíc objemu nákladů stavby je to plivnutí.

Město se ale děsí architektonických soutěží, protože zde existuje dojem, že si konkrétní lidé ve městě nemohou rozhodnout, co vyhraje. Myslím, že...