Znojemská zrcadlení

26. dubna v 17.30 hodin proběhne setkání s Pavlem Koppem, autorem aktuální výstavy v Domě umění na Masarykově náměstí ve Znojmě. Znojemská zrcadlení jsou projektem, který se začal rodit před pěti lety. Přípravu pak uspíšila pandemie covidu, kdy měl autor na výstavní projekt více času.

Proč zrovna Znojemská zrcadlení? Pavel Kopp  chtěl udělat radost své manželce, která pochází ze Znojma a na toto město nedá dopustit. Právě díky ní ho autor začal objevovat i pro sebe. Téma zrcadlení pak objasňuje zajímavě: „Protože souhlasím s Ivanem Mládkem, že ve Znojmě musí být něco dvojmo, pojal jsem tuto výstavu netradičně zrcadlovým zdvojením fotografií, což možná návštěvníky potěší, když mnoho zámých pohledů na své město uvidí opět jinak.“

V následujících řádcích Pavel Kopp přibližuje svoji bohatou fotografickou zkušenost a historii.

„Fotografování je mým celoživotním koníčkem a v roce 2018 jsem ho oslavil velkou výstavou ve Strahovském klášteře v Praze, nazvanou P.K. – 50 let s fotografií.  Ten klášter má, jak známo, nádherné prostory a je zajímavé, že slavná vyřezávaná knihovna v Památníku národního písemnictví pochází ze znojemského Louckého kláštera, kam byla převezena před dvěma sty lety, když císař Josef II. rušil řadu klášterů a dělal z nich kasárna. Ta knihovna byla tak velká, že řád cisterciáků na Strahově musel kvůli ní rozšířit svoji hlavní budovu.

Od počátku mě zajímala především živá fotka, ve které je možno najít nějaké emoce, jež by mohly něco říci každému, kdo má možnost se na ni podívat. Dnes se pro to ujal odborný název Street Photo. Měl jsem v životě to štěstí, že jsem osm let strávil pracovně v Itálii, dnes mojí zemi zaslíbené. Brzy jsem zjistil, že italské ulice jsou pro tento typ fotografie ideálním prostředím. Mohl jsem tehdy pracovně cestovat po celé Itálii, a tak jsem nikdy nezapomněl vzít si s sebou svoji Leicu a byl okouzlen tím, že ulice jsou zde nikdy nekončícím divadlem. Obdivoval jsem tu uvolněnost zdejších lidí, jejich chování a empatii, temperament, způsob hovoru, jak se objímali, pili svou kávu a živě diskutovali o všem, o lásce, o jídle, o fotbalu nebo politice. Přitom problémů mají možná více než my, ale berou je jinak, tak nějak zlehýnka a veseleji.

To, že má dobrá fotka obsahovat nějaký příběh, mě učil náš nejslavnější fotograf Josef Sudek, který to formuloval lapidárně: “ Víte, fešáku, dobrá fotka musí mít něco za rohem, ale nesmí to tam řvát. A musí se taky uležet, jako buřty s cibulí!”  Sudek byl velký obdivovatel Itálie, i když tam v první světové válce přišel o pravou ruku. Hlavně ho fascinovalo to jižní světlo.

Domů jsem si přivezl  archiv černobílých negativů dost bohatý na to, abych mohl začít publikovat a postupně i pořádat výstavy. Začalo to časopisy (Fotografia Italiana, Revue fotografie, Československá fotografie aj.) a postupně došlo i na knížky, třeba antologii italského básníka Sandra Penny “Zvláštní radost žít”, kde popisuje své pocity z toulek italskými ulicemi, což konvenovalo i mému pohledu na Itálii.

Největší zadostiučinění mi ovšem přineslo vydání knihy mých fotek s texty Miroslava Horníčka “Chvilky s Itálií”, která vyšla v roce 1988 až po různých peripetiích, ale zato v neuvěřitelném nákladu 97 000  výtisků. Navíc mi přinesla i třicetileté přátelství s tímto vzácným  renesančním člověkem.

Doma jsem pokračoval ve fotografování, i když  naše ulice přinášely mnohem méně příležitostí. Tak jsem nafotil především starou Prahu pro výstavy “Praha Magická” a “Praha, město milostné”, následovaly  “Mariánské Lázně – člověk ve městě a město v člověku” a “Třeboň ze žabí perspektivy”. A nyní vám prezentuji svůj pohled na Znojmo.

Přitom jsem se stále snažil, aby na těch fotkách bylo i “něco za rohem,” jak mě kdysi učil mistr Josef Sudek.

A tak přeji návštěvníkům výstavy hodně zdaru při vlastním hledání těchto  vnitřních příběhů,“ říká Pavel Kopp.

-hur-