Žně v plném proudu: Jeden den s kombajnem

Kolem jedenácté hodiny dopoledne je už pořádné dusno. Rozhlížím se po žlutém pšeničném poli před Stupešicemi. Z první části už holém jako kuřátko, do té druhé nesklizené vlasaté části se zakusuje žací lištou velký kombajn. Můžu si vyzkoušet, jaké to je sedět uvnitř. Chvíli váhám, ale zvědavost je silnější.

Oči na stopkách

Z výšky tří metrů nade mnou otevírá dvířka kabiny řidič kombajnu Karel. Po většinu roku pracuje v soukromé firmě na vysoké manažerské pozici, ale v létě má tento prazvláštní koníček. Jezdí kombajnem.

„Můj otec v devadesátých letech zprivatizoval rodinné hospodářství, teď je v důchodu, ale stále se podílí na zemědělské činnosti. A já už od mala byl zvyklý takhle o prázdninách pracovat. Je to dřina, ale těším se na ni celý rok.“

Uvnitř klimatizovaného kombajnu je útulno. Vypadá to tu skoro jako v kokpitu letadla, zprava palubní desky svítí počítač – mozek celého kolosu. Obrovské čelní sklo připomíná výkladní skříň, dole pod námi je do detailů vidět sedm a půl metru dlouhá žací lišta.

Pomalu klesá do výšky úrovně obilí, žací nože se roztáčejí a v nich mizí suché klasy i všudypřítomný zelený plevel. Kolem se zvedá neposlušný prach a drobné části rostlin. Jako když pozorujete v sále kina na filmovém plátně zuřící vichřici.

„Teď jsme schovaní, ale dřív chlapi seděli v otevřené kabině, prach šel přímo na ně, to si nedovedu vůbec představit. Co musely zvládnout čtyři kombajny, udělá na poli jeden.“

Ale ani dnes…