Všechny bytosti přírody mají v sobě cosi nádherného

Když jsem v Tvořihrázi vstoupil do podmanivé říše brouků Jakuba Netušila, netušil jsem, co se mnou tato návštěva udělá. Vždycky jsem se naivně domníval, že hmyz kroužící kolem mne, obtěžuje. Navíc s promyšleným cílem mě naštvat. U pana Netušila se mi poprvé přihodilo, že mi šestinozí členovci dopřáli nikoliv rozčilení, nýbrž potěšení. Jeho kolekce řádu Coleoptera totiž působí dojmem něčeho víc než pouhé sbírky podivuhodných létajících, ale i pod zemí žijících organismů z Afriky, Ameriky anebo z Asie. Schopnost objevovat krásu i tam, kde ji ostatní nevidí, zůstává darem, který rozvíjejí pouze ti, jimž příroda stojí za to. Jakub Netušil zůstává jedním z nich.

Jakub Netušil zůstává jedním z nich.

Jeho záliba (ještě zdaleka ne celoživotní, poněvadž mu je teprve pětačtyřicet) začala klíčit už v dětství, které mělo jistou vzácnou schopnost, která u většiny lidí s přibývajícím věkem atrofuje. Zvědavost. V případě Jakuba Netušila však tato duševní dovednost naopak vzrostla do té míry, že na brněnské přírodovědecké fakultě vystudoval fyziologii živočichů a svůj domov začal s matematickou cílevědomostí zdobit brouky z celého světa.

Jde o zálibu, anebo prokletí?

Obtížně to lze rozlišit pouze na základě vizuálního vjemu, který může příchozího uvést do neklidných rozpaků. Zvlášť když narazí na nádherného černého sklípkana z Brazílie, jenž si s nenucenou vážností vykračuje teráriem, aniž by bral ohledy na to, že nezamedikovaného arachnofobika by dokázal vystrašit k smrti.

Jenomže Jakub Netušil je – právě oním požehnaným prokletím – zejména entomolog.

Neexistuje totiž jediná místnost, kterou by…